Reminiscence po dovolených

Karel Funk
spisovatel

Traduje se o Goethovi následující epizoda: Na horské procházce měl projít krátkou pěšinkou, podél které bylo z obou stran bláto. Z opačné strany přicházel jeho kritik, nepřítel. Jeden  z nich tedy musel do bláta. Kritik mohutné postavy nasupeně pokračoval v chůzi se slovy: Pitomcům se nevyhýbám. Goethe ustoupil stranou s lakonickým konstatováním: Já ano.

To byla ovšem specifická situace. Jinak hory sbližují, dávají větší porozumění. Snad i proto se cizí lidé na horách zdraví. Není to hezké - podívat se někomu do očí, pozdravit a sdílet s ním na tuto vteřinku cosi z posvátnosti prostředí? Ono malé a nepovinné pohnutí myšlenek, obličeje a úst, kterým vyjdeme na okamžik ze ztichlého nitra, může dát neznámému člověku kousíček opravdovějšího sdílení, než dejme tomu obvyklá halasná konvenční přání k svátku či narozeninám mezi příbuznými a kolegy. Jsme tam bez své masky, bez touhy udělat na někoho dojem, bez potřeby konverzačního taktizování ve svůj prospěch. Pobytí ve větší nadmořské výšce s někým blízkým může přispět k většímu vzájemnému poznání víc, než deset sezení u některého psycho šamana. Intimní vztahy se mohou pročistit a prohloubit, obohatit o cennější prožitky a hodnoty, ale i obráceně: rozpadnout se, pokud nevzešly ze souladných hodnot obou partnerů. Touží li někdo po nějakém změněném stavu vědomí (často ani nevíme, co to je), pak zde můžeme nakročit k té nejúžasnější změně - zjasněnému, průzračnému stavu vědomí. K sobě, ke druhému, k Duchu. Průzračný horský vzduch dává i průzračnější myšlenky a city. Je však dobré o tom vědět a snažit se - jen tak, volně, bez křečovitosti. A malé cvičení: Představujme si, jak naše aurické cáry tlaků, strachů, chtivostí, prestiže a podobně rozfoukává horský vítr a prosluňuje horské slunce, aby se odpařily v lásce slunečních mocností. A snad je i poprosme, aby to od nás převzaly a rozpustily. Je to víc než jen zálibně nastavovat sluníčku svou hýčkanou pokožku.

Posvátnost ticha, nebo oslava vlastního ega?

Kdysi jsme v časopisu Gemma, kterému jsem s kamarádem pár let po převratu redaktoroval, uveřejnili článek Lubora Kysučana o cestách do hor. Zmiňuje se, že se na horách nehuláká a nekrade, nýbrž vzájemně pomáhá. Jak to? Prý to vysvětluje tvrzení, které zaslechl v bulharských horách od starého domorodého horala: Nad dva tisíce metrů sviňa nevyleze. No, možná v Bulharsku ne, ale jinak už i tato jistota padla. Hulvátství se rozpíná nejen plošně do zeměpisné šířky, ale i do výšky.

Když šplhají horolezci na nejvyšší hory se sobeckou chtivostí udělat v něčem svůj osobní rekord a "dobýt" či "pokořit" horu - místo aby se jí sami pokořili, místo aby ctili posvátnost ticha a majestátu horských velikánů, když tam bujaře a sebevědomě halasí (i kdyby jen auricky), když nevnímají posvátnost hor, ale jen sebe a svou "psychičku", "fyzičku" atd., cosi touto brutalitou v okolí narušují. Jak našlapuje jejich bota na skálu? Jak zatloukají klíny do ní? Jako do materiálu, který slouží k jejich horečně chtěnému cíli ? rekordu, vyniknutí, trofeji, triumfu, vítězství. Kolik jich posvátně souzní svou láskou s horami a tuší a ctí jejich duchy? Kolik z nich není násilnými dobyvateli, ale pokornými harmonickými hosty? Kolik z nich se v duchu zeptá před vstupem, je li jim to vládci hor dovoleno? Nebo o to alespoň poprosí? Nepatrné procento. Chovají li se k horám urážlivě a mocensky, i kdyby jen mentálně, vyrušuje to z odvěkého majestátního ticha vládce hor - mohutné duchy, naplňující a střežící miliony let jejich klid a posvátnost. Pak pro ně není problém pyšné vetřelce setřást - stačí, aby zařídili, že jim "podřízení" duchové vody a vzduchu - undiny a sylfidy způsobí náhlou mlhu, sněžení, námrazu či vítr, či několik gnomů vetřelci trošičku pomůže ke sklouznutí nohy, a je opět nastoleno ticho a klid. Pokořena nebyla hora, ale troufalý horolezec. Asi jako když člověk zlikviduje na svém těle drzou obtěžující blechu. Na posvátných bělostných sněžných pláních a šedi skalních masivů, střežících svá odvěká mohutná tajemství, se může pohybovat jen tichý a pokorný tvor, jehož nitro nevyzařuje do čistého a dosud panenského prostředí výšlehy márnivé pýchy a přezíravosti lidských červíčků. Jinak vyrušuje nejen vládce hor, ale působí i nepříjemný rozruch mezi elementárními bytůstkami.

Ale nechme už horolezce a obraťme se k sobě. Co naše postoje k mohutnosti duchovních světů a k meditaci? Nedereme se do nich někdy s podobným naladěním? Nežene nás jen zvědavost okusit cosi neobvyklého, chtění takto honem patřit mezi "ty duchovní", kariéristicky se zařadit mezi ty úspěšnější "ducho lezce"? Nejsme u Pána jen šplhouni, toužící se kamsi vysoko vyšplhat bez náležité niterné a charakterové přípravy?

Na úpatí Mount Everestu i jiných velikánů jsou už tuny odpadků po horolezcích. Podívejme se za sebe - co jsme zanechali mentálně mezi lidmi? Pohleďme na sebe okem a srdcem okolí. Veškerá karmická náprava znamená, že jsme vedeni pouklízet odpadky, které jsme za sebou mezi lidmi zanechali. Jejich stopy někde zůstaly. Rozpoznáme a uděláme li to sami a rádi, ne ze strachu z karmy, ale z lásky k dobru a pravdě, pak se nad námi občas a snad stále častěji rozklene azur nekonečných nebes a jejich ochrana. Ani mráčky či bouřky nás pak osudově nezlikvidují, ale projasní a zduchapřítomní.

A kolik - pomyslně řečeno - milionů tun mentálního odpadu lidstvo zanechalo Matce Zemi? Už by pod tíhou toho zanikla, zadusila by se, kdyby tyto hory objektivních vin nevzal Kristus k sobě. Subjektivně, osobně, si každý poneseme své výchovné následky, ale od toho objektivního nás Kristus zbavil a zbavuje, aby Země mohla opět a opět volně dýchat, oproštěná od prosáknutí hříchem a materialismem všech dob. Kristův sluneční Logos uzavřel svazek se Zemí. Kristus sám vproudil do bytosti Země. Proto říká při pozření produktů Země - obilí a vinné révy: "To je mé tělo! To je má krev!" I slovní spojení "...šlape po mně nohama..." či "Kdo jí mé tělo a pije mou krev..." k tomu poukazují. I proto jedl chléb a pil víno jako symbol svého trvalého sestupu až do zemské úrovně. Toto si máme připomínat, uvědomovat. Jak osvobodivé a prosté! Proto od oné doby můžeme i zde na Zemi (nejen meditačně ze Slunce, jako v dávných dobách) přijímat Krista - "jíst jeho tělo a pít jeho krev...", prostupovat se jím, prozařovat se jeho láskou, moudrostí a vůlí. Země byla prostoupena duchem Kristovým, toto je ta proměna, jejíž podstatu teologie nechápe. Při Poslední večeři Kristus poukázal, že Země byla proměněna a prostoupena Jím samým - tedy i obilí a víno jsou od oné doby tělem a krví Kristovou. Takto to chápali i první křesťané, ale od poloviny středověku se toto porozumění vytratilo, až zbylo doslovné zmaterializované pojetí v hrubě hmotném smyslu, ono "proměňování" při mši, které člověku nedává nic hlubšího, tedy je již jen na úrovni pověry a zmechanizované kostelní praktiky. Naše poznání tohoto zprofanování je jeden krok. Ten snazší. Naplňování se skutečným a živým obsahem tohoto spásného a zároveň prostého mysteria je druhý krok, celoživotní.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2015.