Zalednění Antarktidy údajně začalo před 35 miliony let. Existují však autentické staré mapy, jež prokazatelně ukazují Antarktidu bez ledu, ať již v době svého vzniku v 16. až 18. století, nebo jako kopie starších map. Všechny, jako například mapa Philipa Buacheho z roku 1737, pocházejí z doby před oficiálním objevením Antarktidy v roce 1818. Jestliže však zalednění Antarktidy začalo před 35 miliony let a vnitrozemský led je, a to se předpokládá, více než 30 milionů let starý, nemohli naši předkové nikdy zachytit pevninskou masu pod ledem na mapách.
Podle výkladu Jacka Hougha, zveřejněného v odborném listě chicagské univerzity Journal Geology v roce 1950, vykazují vrtná jádra z období ode dneška až do doby před 6000 lety mořské sedimenty "z doby ledové". Sedimenty z doby o 9000 let starší, tedy z období až před 15 000 lety, jsou podle téhož výzkumu tvořeny vrstvami jemně zrnitých usazenin roztříděných podle velikosti. Pocházejí z mírných pásem a do moře je dopravily řeky. Vrtná jádra ukazují, že poslední teplé období na jižním pólu skončilo před 6000 lety a teprve poté došlo k zalednění. Potvrzuje snad toto teplé období nález zkamenělé mouchy, zveřejněný v roce 2003? Protože má být Antarktida zaledněná už více než 30 milionů let, paleontologové zde výskyt vyššího hmyzu, kam patří i moucha domácí, jednoznačně vylučují. Platí totiž: mouchy potřebují teplo! Avšak Hough prokázal existenci nezbytného teplého období na jižním pólu ještě před 6000 lety. Nález mouchy tak není žádná hádanka. Musíme však škrtnout oněch 30 milionů let, tedy dobu, po kterou Antarktidu údajně svírá ledový krunýř – k zalednění, avšak rychlému, došlo totiž teprve před několika málo tisíci lety v důsledku zimy po dopadu nebeského tělesa. Badatelé na palubě německé výzkumné lodi Polarstern narazili v horských hřbetech pod arktickým ledem na oblast nezvykle prudké vulkanické aktivity s čerstvými lávovými řekami. Zalednění Arktidy (Grónska, Špicberků) a Antarktidy bylo mj. přímým důsledkem vulkanické činnosti, jež podle všeho dodnes pod ledem přetrvává, a větrných proudů, jak se utvářely následkem změněných tepelných poměrů po potopě. Platí totiž, že bez tepla nejsou srážky (ani sněhové) a nemohou se tvořit ledovce.
Mýtus "velké doby ledové"
Tato fáze, tzv. "doba sněhová", vlastně představuje silně zkrácenou dobu ledovou. Vyvolala ji zřejmě globální zima, jež začala po dopadu velkého nebeského tělesa, přičemž oceány byly zpočátku ještě teplé. Rychlé extrémní ochlazení bylo v roce 2004 potvrzeno i v odborném časopise Geology. Závěr zní: ledovce vznikly rychle a nikoli pomalu. Nesmyslnost představy, že "velká doba ledová" trvala téměř dva miliony let, dokazuje zjištění paleontologa dr. Ralfa-Dietriecha Kahlkeeho, což je uznávaný odborník na dobu ledovou: srstnatí nosorožci, mamuti, pižmoni a bizoni, ale i teplomilná zvířata jako sloni a lvi obývali obrovská území od severního Španělska po dálněvýchodní tichomořské pobřeží, ba dokonce i Severní Ameriku za Beringovou úžinou, a to vše během "velké doby ledové". Toto zjištění je správné, jsou však z něho vyvozeny nesprávné závěry. Ve zprávě na internetu se doslova praví: "Tato zvířata snášela se stoickou odevzdaností velké sucho a teploty hluboko pod bodem mrazu… kdy věčně zmrzlá půda sahala několik stovek metrů pod povrch. Rozhodující pro vývoj ekosystému je však doba působení chladu – tisíce nebo desetitisíce let." Období chladu nebo pokles teplot přežijí tato zvířata jen krátkou dobu, pokud vůbec. Velká stáda najdou za takových klimatických podmínek jen sotva nějakou potravu. Copak tolik druhů zvířat přežilo dlouhá údobí "velké doby ledové", aby z větší části (odhaduje se až 80 %) vymřelo, sotva skončila? To je nesmysl, protože zvířata bez potravy vymírají, když pokles teplot začne, a ne na konci dlouhého období nízkých teplot. Led se tedy dostavil rychle a náhle před několika málo tisíci lety a v důsledku náhlého prudkého ochlazení vymřela řada druhů zvířat. Nejnovější výzkumy tento názor potvrzují: před 24 000 lety, právě, když teploty doby ledové údajně dosahovaly nejnižšího bodu, existovala na ledové Beringově úžině druhově bohatá flóra a fauna s dostatkem potravních zdrojů. "Arktickou step" tak ještě před relativně nedávnou dobou tvořila úrodná travnatá krajina.
Nesmyslná východiska a závěry
Grónsko je v dnešní době pokryto věčným ledem, který by však měl při pokračujícím zvyšování teploty o tři stupně ročně již za tisíc let zmizet. Led má bez ohledu na kolísání klimatu jen relativně krátkodobou životnost, jak ukazuje celosvětový úbytek ledovce, a nepřetrvává miliony let. Vrtné jádro o délce 3028 metrů, odkryté v rámci evropského projektu GRIP (Greenland Ice-Core Project) v letech 1990 až 1992 má dokázat, že ledový krunýř Grónska je starý 250 000 let. Rozpoznatelné vrstvy ledu však sahají jen do hloubky 1500 metrů, pak následuje masivní led. Protože chybí vrstvy, určuje se stáří ledu podle částic prachu. Přibližně 2300 metrů hluboko je led údajně starý jen 40 000 let. Podle oficiálního názoru tak většina ledu vznikla na konci éry neandrtálců, kdy již žil raný moderní (kromaňonský) člověk! Zbývajících 723 metrů má podle toho představovat celých 210 000 let. Protože se v této hloubce vyskytuje jen masivní led, předpokládá se, že v nejspodnější části se asi jeden milimetr rovná jednomu kalendářnímu roku. Tato hypotéza staví na určité rychlosti proudění ledu, z níž lze získat model proudění ledu i s rychlostí jeho putování. Získaný výsledek samozřejmě přímo závisí na svévolně určených výchozích datech. Pokud je změníme, změní se i výsledek. Mezitím bylo zjištěno, že chyba nespočívá pouze v tomto. Nové výzkumy snížily stáří vrtného jádra nanejvýš na 200 000 let a diskutuje se o tom, zda lze z těchto dat vůbec vyvozovat nějaké závěry pro dobu před 110 000 lety. Ledové vrtné jádro, představující údajně přesný kalendář, je proti očekávání mladší, stačilo jen změnit vědecké předpoklady…
Vikingové byli pastevci a zemědělci
Avšak i tento nižší věk je nejspíš příliš vysoký. 15. července 1942 bylo v Arktidě nuceno nouzově přistát osm letadel, jež byla vyproštěna z ledu teprve po 47 letech. Jejich nález dokládá, že s prouděním ledu není cosi v pořádku. V tu dobu k němu totiž nedocházelo: stroje stály na stejných souřadnicích, na kterých kdysi přistály. Pokud dosadíme do modelu proudění nulovou rychlost, dostaneme náhlý vznik ledu v důsledku nějaké události, jak předpokládá teorie "doby sněhové". Odborníci-glaciologové navíc vypočítali, že letadla by měla být pokryta dvanáctimetrovou vrstvou ledu. Ve skutečnosti to byly 54 metry ledu a navíc 24 metry velmi tvrdého firnu, tedy celkem 78 metrů, což je více než šestinásobek prognózy. Led tedy narůstá podstatně rychleji, než si vědci mysleli. Když přepočteme prokázanou míru jeho růstu v letech 1942 až 1989 – 1,65 metru za rok – na ledové vrtné jádro v délce 3028 metrů, pak je "věčný" led v Grónsku právě 1818 let starý! Dnešní zalednění ve skutečnosti začalo s malou dobou ledovou kolem roku 1350. Předtím bylo Grónsko zelené a Vikingové tam chovali dobytek a vyráběli mléčné produkty.
Zamrzlé důkazy
U ledového vrtu NGRIP, dokončeného v roce 2003, byl k překvapení výzkumného týmu (Andersen, 2004) nad skalnatým podložím ledového štítu v hloubce 3085 metrů nalezen načervenalý led smíšený s bahnem. Je v něm uvězněno hnědavé jehličí borovic, stromová kůra a tráva. Tyto rostlinné zbytky mají být staré několik milionů let. Proč však nemohou být stejného stáří jako vrstva ledu, která je obsahuje, tedy 123 000 let? Vždyť existence jehličí vyžaduje přítomnost příslušných stromů a ty podle geologické časové tabulky nemohly v Grónsku růst později, než začala doba ledová – pak už jim to "věčný" led nedovolil.
Jde o začarovaný kruh, neboť podle modelu doby ledové začalo zalednění Arktidy před 10 až 15 miliony let (o 20 milionů let později než na jižním pólu), přestože vrtná jádra z ledu jsou nanejvýš 0,2 milionu let stará. Že vědci nepřestávají dodávat takovéto za vlasy přitažené a chybné interpretace, je důsledkem toho, že jsou stále ještě zajatci vlastních statických a dogmatických modelů, z nichž se pak takový začarovaný kruh odvíjí. Když předpokládaná geologická období zkrátíme, vypadají zajímavé výzkumy důvěryhodněji: bylo Grónsko bez ledu ve stejnou dobu, kdy to je doloženo pro Beringovu úžinu – v čase údajně vrcholící doby ledové před 24 000 lety? Tato doba, kdy byly arktické oblasti bez ledu, odpovídá v našem modelu bezledové fázi před potopou až do doby před 5500 (případně 4500) lety. Významné je zjištění, že rostlinné zbytky v ledu nad skalnatým podložím výzkumný tým správně interpretuje jako indicii rychlého vytvoření ledu. Toto senzační zjištění je třeba zdůraznit! Právě z toho přece vycházejí nové revoluční teze: z rychlého a nikoli pomalého zalednění, jež by začínalo na horách. Škrtněme tedy svévolně dosazené miliony let, nechme krajinu rychle zledovatět a rychle zakonzervovat rostlinné zbytky: oficiálně, podle nové analýzy ledového vrtného jádra a v souladu s geologickým datováním před 123 000 lety, avšak alternativně podle modelu "doby sněhové" po potopě před 5000 lety – Grónsko neznamená "Zelená země" jen tak pro nic za nic.
Grónsko – zelená země
Benátští bratři Niccolo a Antonio Zeno kolem roku 1380 procestovali severní Atlantik a vytvořili mapu, kterou však zveřejnil teprve roku 1558 Francesco Marcelino v Benátkách. Na mapě vidíme Grónsko bez ledu s horami a řekami, zobrazené, jak určil odborník profesor Charles H. Hapgood (1996) z Keene State College (New Hampshire), v polární projekci. Ten také zjistil, že topografie Grónska pod ledem v podstatě odpovídá topografii na mapě. Jinými slovy, lidé vytvořili mapy Grónska v době, kdy tam žádný led nebyl. Proto jsem předpověděl, že pod "věčným" ledem budou objeveny nálezy moderního člověka staré nanejvýš několik tisíc let. Pokud se týká Grónska, byly moje předpovědi již potvrzeny, neboť k údivu vědců byla u Nipaatsoqu nalezena pod ledem farma z doby Vikingů. "Analýzy půdy ukázaly, že v polovině 14. století nástup malé doby ledové znemožnil život na severnějším pobřeží Grónska," píše Charles Schweger, profesor archeologie na univerzitě Alberta (New York Times, 8. 5. 2001). Jinak řečeno, Vikingové viděli, jak jejich farmu pohlcuje led, který ji nakonec úplně pohřbil.
Člověk se nemohl vyvinout z opičího předka
Několik staletí staré mapy v každém případě dokazují, že náš obraz světa zprostředkovaný školskou vědou je definitivně chybný, protože lidé viděli dnes údajně "trvale zaledněné" oblasti ještě bez ledu a mohli je změřit a zaznamenat do map. Co z toho plyne: velká doba ledová je fikcí, vždyť "věčný led" přišel rychle v průběhu "doby sněhové" jako doprovodný jev potopy, ve skleníkovém klimatu, resp. během římského klimatického optima a teplého období ve středověku pak zase roztál, aby se v Arktidě (v Grónsku, Kanadě) znovu vytvořil kolem roku 1350 za malé doby ledové. Jestliže období po vymření dinosaurů v důsledku dopadu nějakého nebeského tělesa (třetihory a čtvrtohory) proběhla jen jako zkrácená fáze, pak nemůže být příběh vývoje savců a člověka rozhodně pravdivý, vždyť se údajně odehrál právě v tuto dobu, až po skončení éry dinosaurů. Pokud geologická období zkrátíme, člověk se nemohl vyvinout z nějakého opičího předka. Ostatně, tradiční model lidské evoluce popírají ještě další důkazy…
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2009.