• Poznávej • Uč se • Respektuj • Měj úctu i soucítění • Hledej přátelství • Děkuj • Posiluj lásku k vlasti • Nezapomínej, že jsi vyslanec své země • Pamatuj, že jsi malý • Buď poutníkem
Několik poznámek jedné poutnice
Omlouvám se, že začínám příběhem svého života, snad něco vysvětlí a napoví. V sedmi letech jsem onemocněla dětskou obrnou. Zcela mi ochrnula pravá ruka, pravá noha i břišní svaly. Byl to šok pro dosud zdravé dítě, překypující energií. Když jsem hleděla z nemocničního okna na pobíhající spolužáky, toužebně jsem si přála, abych i já mohla zase s nimi vyběhnout. Po dvou bolestivých letech léčení se můj sen začínal plnit, noha se uzdravila a zůstala ochrnutá jen ruka. Tehdy jsem nevěděla, že vše, co jsem prožívala, byl vlastně dar. Tak časně jsem se naučila hledat pravé hodnoty života a všeho dění kolem sebe.
Léta ubíhala a mně bylo dopřáno nebývalou měrou prochodit a poznávat svět, objevovat jeho krásu i bídu. Navštívila jsem šestašedesát zemí. Vedla jsem několik výprav vysokohorských turistů v Himálajích i v Andách, v poušti jsem hledala stopy Malého prince i Sedm sloupů moudrosti, očisťovala jsem se v posvátných vodách Gangy, u indiánů okoušela léčivou moc rostlin amazonské džungle, v exotických mořích jsem se potápěla a plavala s rejnoky, delfíny i malými žraloky, jako poutnice jsem vystoupila po čtyřech tisících devíti stech schodech na cejlonskou Adamovu Horu, vítala jsem bohoslužbou východ Slunce v místě, kde Bůh seslal lidem svá Přikázání – na Sinaji, na vrcholu Kilimandžára jsem obdivovala zázrak věčného ledu na rovníku, pod nejvyšší horou světa Mt. Everestem mi tekly slzy pokory i nadšení… V Lurdech jsem šla v procesí nemocných z celého světa, v Bangladéši jsem poznala následky ničivého tajfunu na obydlích těch nejubožejších, v Nepálu jsem viděla na ulici umírat matku s dítětem v náručí, v Indii mne tahalo za sukni bezpočet žebrajících dětí, které jsem nemohla všechny obdarovat, ve Vietnamu jsem ve válečném muzeu pochopila zrůdnost chemické války, v Laosu jsem nesměla navštívit místa, kde dosud vybuchují miny a trhají lidem ruce a nohy…
Poznání je jedním z největších darů, které člověk dostává do vínku
Po tom všem, co jsem ve světě viděla a zažila, snad není příliš velká troufalost pojmenovat těch deset etických bodů, které jsem vepsala do úvodu tohoto zamyšlení. Stále více Čechů cestuje, často je na cestách provázím a vidím, jak se v kritických situacích odhalují. Připadá mi, že by nebylo na škodu srovnat hodnoty a také svým způsobem apelovat na svědomí moderních cestovatelů. Poznávat svět tak, že ho mohu objevovat všemi smysly, je výjimečným darem. Takové poznávání nám dopřává cestování. Není to dlouho, co je nám všem prakticky svobodně umožněno, už nás neodděluje od ostatního světa nesmyslná "železná opona". Tato skutečnost nás zavazuje. Abychom dobře poznávali země, které navštívíme, je dobré se učit. Učit se jazyk, studovat historii, zajímat se o současnost. Neodmyslitelným prvkem duchovních tradic každého národa jsou legendy a pohádky. Ráda je předčítám svým přátelům na cestách. Kdo je takto připraven, jeho zážitky jsou hlubší a bohatší. Své poznání pak snadno předává dál, třeba těm, kdo cestovat z různých důvodů nemohou.
Každý slušný cestovatel se neobejde bez respektu a ohleduplnosti. Cestujeme-li ve skupině, pak je třeba respektovat ostatní účastníky a zachovávat určitý řád. Známe všichni ze společných cest, jak rušivě působí ten, kde třeba jen nedodržuje časový harmonogram. Pamatujme, že dobrou atmosféru zájezdu si vytváříme sami. Důležitou součástí našeho vystupování v cizí zemi má být respekt k jejím zvyklostem, kultuře, přírodě i zákonům. V té souvislosti mne napadá jeden příměr. V Nepálu v některých restauracích na jídelních lístcích stojí psáno: Nepál tu není pro to, abys ho měnil, ale proto, aby změnil tebe. Z vlastní zkušenosti s tím plně souhlasím. Pro mne byl první trek v Nepálu jedno velké poučení a pořádání hodnot. Divila jsem se, co zbytečností s sebou člověk vláčí a jak lehce se jde světem, když je odloží. Navíc nemáme žádné oprávnění vnucovat naše tradice jiným národům v jejich vlastní zemi. Nemůžeme k nim přenášet svou uspěchanost, přepočítávání hmotných hodnot či přílišné odhalování našich žen tam, kde žena a její intimita patří podle starobylé víry rodině. Stejně si nesmíme v cizině beztrestně brát a převážet domů cokoliv se nám zlíbí, ať jde o přírodu či kulturní památky.
Na příkladu Kambodže bych chtěla ukázat, kde je úcta a soucítění
Khmerové, kteří tuto zem od nepaměti obývají, dokázali před téměř tisícem let zbudovat velkolepé město, silnice, zavlažovací systém a chrámy, ztělesněné pod jedním pojmem Angkor Wat. Návštěvník s úctou žasne nad výkony stavitelů tohoto největšího chrámového komplexu Asie. Kdo potom zhlédne pozůstatky nedávných Polpotovských vyhlazovacích táborů, které měly smést veškerou inteligenci kambodžského národa, připadá si jako v apokalypse. Neměl by zůstat chladným, měl by pocítit účast s těžce zkoušeným lidem a třeba i přispět na pomoc. Vždyť dějiny národů probíhají ve vlnách, k nimž patří vrcholy i pády.
K tomu největšímu, co člověk na cestách získává, nepatří ani tak informace, ale především lidská přátelství. Ty obohacují nás i celý svět. Nesmírně si vážím toho, že dostávám pozdravy z úpatí Himálaje od manželů Kamaly a Mohana Dawadee, kde mne "oslovují naše nejdražší sestro". S vděčností si připomínám Raula Porase, který se mne ujal, když jsem byla v Peru okradena a který mně i mým přátelům ztrátu mnohonásobně vynahradil a navíc vyprávěl neuvěřitelné příběhy o indiánské historii země i o své bábě z amazonských pralesů, která věští budoucnost z lístků koky. Nemohu zapomenout na černého reverenda v centrální Africe, který mne pozval k nedělnímu obědu uprostřed všech synů, zeťů i vnuků své početné rodiny, i na nosiče a zároveň kuchaře Josefa, který byl mým vůdcem při nočním výstupu na Kilimandžáro a na jehož znalost terénu jsem se musela plně spolehnout, když nám oběma zamrzlo v silném mrazu světlo a každý nesprávný krok hrozil zřícením. K mým vzácným přátelům řadím odnedávna také laoského mnicha Chanthaketa, který mě během dvoudenní plavby po Mekongu vyučoval základům buddhizmu a který mi dal příležitost k dobrému skutku obdarování...
Kdo děkuje, je pokorný a umí se radovat
Často zapomínáme děkovat, neděkujeme za každou cestu za poznáním, která je nám dána. Neděkujeme všem, kteří jakkoli přispěli. Myslím-li na díky, uvědomuji si vše dobré, čím jsem byl obohacen. Dnešní cestovatel má mnohdy sklony vidět především negativa, ztrácí tím radost a otravuje všechny, kdo jsou s ním na cestě.
Vždy, když se vracím z daleké země, moc se těším domů. Kdo tohle dokáže, je i doma šťasten. Vždyť naše zem je krásná, přívětivá, bohatá. V ní máme své kořeny a sem bytostně patříme, i kdyby nám bylo dáno spatřit všechny krásy a velikost ostatního světa.
Pamatujme, že na každém místě jsme vyslanci své země. Rádi slyšíme, když o nás říkají, že jsme šikovní, vzdělaní a silní. I když jsme silní, neměli bychom brát práci nosičům na horských stezkách, kteří na ni čekají. Vždyť přece jenom ulehčí naší nezvyklé tělesné zátěži a navíc zpívat si s nimi na cestě, vyhrávat na flétničku a večer při ohni naslouchat tajemným příběhům o bozích hor, nic nenahradí. Je dobré, když umíme na správném místě obdarovat potřebné nebo poskytnout vhodnou zdravotní pomoc – i to se o nás ví. Bohužel někde naše pověst není dobrá. Stalo se mi v poslední době, že ve zmiňovaném Angkor Watu, kam přicházejí turisté z celého světa, mi místní průvodce řekl, že takovou skupinu ještě neměl. Ostatní v klidu a se zájmem naslouchají, nechytají za slovo, neodcházejí, v poledne si odpočinou a pojedí, jsou ohleduplní k průvodci, jehož celodenní výklad při chůzi v tropickém horku je značnou námahou. To naše skupina nedovedla. Moc mě to mrzí, příteli. Zmohla jsem se prakticky jen na toto psané zamyšlení a také trochu na volání po tom dobrém v nás. V té souvislosti nemohu nezmínit loňskou cestu do Indie, kdy si moji přátelé adoptovali na dálku indickou holčičku, či hluboce lidský počin jedné skupiny turistů, kteří vybrali na místě prostředky na dovybavení školy na okraji peruánské pouště Nazca a na určitou dobu zajistili obživu pro děti, kteří tu pro svou bídu jedí jen jednou denně. Ano, našinci umí být dobří a štědří. Musíme se snažit, aby takových lidí neubývalo.
Neměli bychom navíc zapomínat, že jsme malí
Velikost se projevuje jinak, než zvyšováním našich požadavků a třeba i opovrhováním jinými. Nejsme panstvo, natož poselstvo, před kterým by se měly vyrovnávat cesty. Připomínám příběh, který se mi stal na tržišti v čínském Kantonu. Jeden stařík, prodavač místních starožitností, se mne tázal, odkud jsem. Nevěděl, kde je Česká republika, ani Československo. Až odněkud přinesli globus a já na něm vyhledala ten malý kousek země, spíše tečku, kam patřím. Měli byste vidět to všeobecné, upřímné veselí. Je to vůbec možné, tak maličká zem?
Na každé cestě chci být poutníkem. V tom přání je pokora i díkůvzdání. Než vyjdu do světa, snažím se očistit. Znamená to pro mne vyzpovídat se ze svých poklesků a přijmout svátost smíření. Pak mohu radostně přijmout všechny lidi, které potkám. Mé srdce se otevře a já spatřím stále ještě na tom Božím světě místa, kterým se dá říkat "poslední ráj". Přeji všem cestovatelům, aby v honbě za přepychem moderních hotelů či adrenalinovými zážitky, takové ráje nemíjely. Kdo umí pokorně žasnout nad panenskou pláží, kdo stane v údivu nad velebnou krásou hor, kdo dovede všude najít přátele, bude na svých cestách šťasten.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2009.