Existuje neznámý jemnohmotný svět, který mnozí z nás dosud nejsou schopni pochopit a který se přesto nachází velmi blízko. Dnes již není možné žít podle zásady "nic nevidím, nic neslyším". Pozemský život každé lidské bytosti je předurčen úkoly, jež je třeba zvládnout. Za duší, která míří na Zem, vlaje zlatý závoj, který nás doslova zaplavuje informacemi z jemnohmotného světa. Bez znalosti jeho zákonitostí nepochopíme svou pozemskou misi ani to, že svůj život máme pouze pronajatý a že za tuto službu budeme muset dříve či později skládat účty.
Pravda o světě z pohledu vědy
V lednu 2001 vydaly zahraniční tiskové agentury zprávu o "senzační" hypotéze, kterou předložili britští astronomové: náš vesmír má svého dvojníka, který funguje paralelně. S takovou zprávou přišel však již v polovině šedesátých let minulého století významný sovětský astrofyzik, doktor fyzikálních a matematických věd N. A. Kozyrev, který byl konzervativními vědci označen za dobrodruha. Kozyrev se domníval, a to nikoliv bezdůvodně, že paralelně s naším vesmírem existují i další vesmíry. Předpokládal, že mezi paralelními vesmíry a naším vesmírem existují tunely neboli černé a bílé díry; černými přechází od nás do paralelního vesmíru hmota, naopak bílými k nám putuje energie. Za jednoznačné potvrzení Kozyrevovy hypotézy lze v dnešní době považovat senzační výsledky pozorování, jejichž analýzy nedávno zveřejnilo výzkumné oddělení NASA a které proběhly v roce 1992 s pomocí Hubbleova teleskopu. Poprvé v historii astronomie získali badatelé přímý důkaz o existenci černých děr.
Bůh a vyšší rozum přejí osvíceným...
Osud N. A. Kozyreva se v mnoha ohledech shoduje s osudem jeho země ve dvacátém století. Svoji první vědeckou stať, která všechny překvapila svou přísnou logikou a přesností, zveřejnil již ve svých sedmnácti letech. V osmadvaceti letech byl už Kozyrev znám jako talentovaný astronom, který předkládal nové návrhy. Náhle se však všechno zhroutilo; v roce 1936 byl uvězněn a strávil deset let v koncentračních táborech.
Zatímco byl zavřený v dvoumístné cele ve Dmitrovském centrálním táboře, promýšlel své vědecké nápady. Právě zde se zrodila myšlenka, že se hvězdy podobají stroji, který zpracovává dosud neznámý druh síly, zřejmě energii času. K tomu, aby mohl své hypotézy ověřit, mu však chyběly konkrétní údaje a číselné parametry jednotlivých typů hvězd. Jeho spoluvězeň v cele onemocněl rakovinou a zemřel, což pouze prohloubilo Kozyrevův pocit samoty. Sám se později přiznal, že nikdy předtím neprosil Boha o pomoc tak naléhavě a s takovou vírou jako právě v této době. Jednoho dne se stal zázrak, najednou totiž kdosi otevřel špehýrku ve dveřích cely a okénkem prostrčil ruku s knihou. Vědec nemohl uvěřit svým očím, jednalo se totiž o nové vydání druhého dílu Kurz astrofyziky a astronomie hvězd. To byla věc, kterou právě potřeboval. Až do konce života se pak Kozyrev domníval, že se tato kniha objevila ve skromné vězeňské knihovně zcela náhodně. Jen stěží lze však uvěřit tomu, že by se natolik odborná publikace, jež navíc vyšla v omezeném nákladu, dostala do vězeňské knihovny náhodou; lze spíše předpokládat, že někdo na astronoma myslel.
Za čtyři dny zaregistroval knihu dozorce a vědci ji odebral. Avšak i tento krátký čas stačil Kozyrevovi na to, aby si zapamatoval všechny potřebné informace. Na samém konci války, po přímluvě některých významných akademiků, došlo k přezkoumání jeho "případu". O jeho osudu rozhodla poslední otázka vyšetřovatele, který se ho zeptal, zda věří v Boha. Kozyrev odpověděl kladně, ačkoliv v oné neutěšené době mu víra v Boha mohla jenom uškodit. Vyšetřovatel však ocenil jeho slova jako potvrzení upřímnosti "dvojnásobného odsouzence", načež byl Kozyrev před stanovenou lhůtou propuštěn. Z vězení se dostal koncem prosince roku 1946 a už v dubnu následujícího roku se konala oslnivá obhajoba jeho doktorské dizertační práce, věnované zdrojům hvězdné energie.
Nebeská tělesa – stroje na výrobu energie
Vědci se obvykle domnívají, že se uvnitř hvězd nachází zvláštní zdroj energie podobný akumulátoru, jehož postupné vybíjení zajišťuje hvězdám dlouhý život. V důsledku svítivosti (spotřeba energie za jednotku času) se hvězdy ochlazují a zhušťují. Délka života těchto hvězd se ukázala příliš krátká, například u Slunce činí přibližně třicet milionů let, ovšem podle důvěryhodných geologických údajů je naše hvězda mnohem starší. Výsledky výzkumů N. A. Kozyreva ukázaly, že předpoklad existence zdrojů energie uprostřed hvězd, které nejsou závislé na procesu ochlazování, neodpovídá skutečnosti: "Protože jsou hvězdy podstatně starší než trvá doba ochlazování, nezbývá než přiznat, že ve hvězdě vznikají při ztrátě energie a zhušťování určité procesy, které kompenzují tuto energetickou ztrátu." Kozyrev dospěl k šokujícímu závěru: "Hvězda představuje stroj na výrobu energie na úkor jejího příjmu z vnějšku… Základním zdrojem energie, která je neustále doplňována, se stává čas jako aktivní účastník světa." Nebeská tělesa (planety a hvězdy) jsou v podstatě stroje na výrobu energie, jejichž zpracovávanou surovinou je čas. Právě díky němu hvězdy nezhasnou, to znamená, že se nedostanou do rovnovážného stavu s prostředím, které je obklopuje.
Fenomény času – Experiment Philadelphia
Spojené státy prováděly v roce 1943 vědecký experiment, jehož cílem bylo ukrýt vojenské plavidlo před dosahem radaru. V průběhu pokusu se však stalo cosi nepředvídatelného, dva námořníci skočili na palubu a … najednou se ocitli v budoucnosti.
Snad to zní příliš fantasticky, ale tato scince fiction má své reálné kořeny. V USA a Kanadě byla v roce 1979 publikována kniha novinářů Williama Moora a Charlese Berlitze Experiment Philadelphia: projekt neviditelnosti. Její autoři představují výsledky výzkumu, který sami provedli a v jehož průběhu se tázali přibližně čtyřiceti lidí, kteří byli s pokusem obeznámeni. Kniha obsahuje i odpovědi státních organizací, kterým žurnalisté posílali otázky, ale také fotografie, jež byly částečně odtajněny až v roce 1979. Vyšly tak najevo následující skutečnosti.
V červnu roku 1943 zakotvila vojenská loď Eldridge ve vojenském námořním přístavu Philadelphia, načež v říjnu téhož roku před zraky několika očitých svědků zmizela, doslova jako by se rozplynula v mlze. O pár vteřin později se opět před očima přítomných objevila v jiném námořním přístavu – v Norfolku ve státě Virginie. Po několika minutách z Norfolku zmizela a znovu se objevila ve Philadelphii. Následky pro posádku byly fatální, všichni její členové zahynuli. Vědci se snažili zamaskovat vojenskou loď tak, aby byla pro radar neviditelná. Na palubě tohoto plavidla byl umístěn výkonný elektronický přístroj – mohutný magnetron (generátor ultrakrátkých elektromagnetických vln, jehož existence byla během druhé světové války utajena). Zařízení získávalo elektrickou energii pomocí silných generátorů, které byly umístěny na lodi. Podstata pokusu spočívala v tom, že silné elektromagnetické pole okolo lodi poslouží jako štít proti radarovým paprskům.
Když byl magnetron uveden do chodu, plavidlo zmizelo. Po určité době se sice znovu objevilo, ovšem všichni námořníci na palubě lodi byli mrtví. Části jejich těl se přitom proměnily v ocel, tedy ve stejný materiál, z nějž bylo zkonstruováno plavidlo. Vědci předpokládali, že vyslali loď do jiné dimenze, přičemž se koráb rozpadl na molekuly, "vypařil se" v silném elektromagnetickém poli, a když proběhl opačný proces, došlo k záměně některých organických molekul lidských těl za molekuly kovu.
Tajemná žena z Titaniku
Tuto zprávu publikovala v devadesátých letech řada světových periodik. Posádka norského rybářského trauleru objevila 24. září roku 1990 v severním Atlantiku ledovec, na němž stála mladá žena, která byla oblečena do šatů z počátku minulého století. Naložili ji na loď, a když se zeptali, odkud se tu vzala, k údivu celé posádky prohlásila, že je pasažérkou Titaniku a jen zázrakem byla zachráněna během noci, kdy se loď potopila. "Mluvila velmi vzrušeně a čas od času propadala hysterii. Domnívala se, že od katastrofy uběhl jen jeden den, tedy že se píše 15. duben roku 1912," upřesnil kapitán trauleru Karl Jorgen Chas. Žena tvrdila, že se jmenuje Winnie Coutts, vypadala velmi pohuble a vyčerpaně, avšak nejevila žádné známky zestárnutí. Prohlašovala, že na palubu Titaniku nastoupila v anglickém Southamptonu, odkud se linka vydala na osudnou plavbu. "V tašce, kterou držela pevně v rukou, jsme našli palubní lístek z Titaniku," vyprávěl kapitán, "žena odmítala uvěřit, že od chvíle ztroskotání plavidla uběhly desítky let. Celou cestu do Osla měla hysterické záchvaty, trvala na tom, abychom ji vrátili na Titanik." Ověření dokladů v anglických námořních archivech přineslo šokující výsledek: na seznamu pasažérů Titaniku se skutečně nacházelo jméno Winnie Coutts.
V oslovském přístavu očekávali tajemnou pasažérku lékaři a umístili ji na pozorování do nemocnice, přičemž se mnohokrát podrobila vyšetřením psychiatrů. Její vyprávění zaznamenali na magnetofon, ale k žádným odchylkám od prvotní výpovědi nedošlo.
Téměř deset let prováděla psychiatrička Julie Holland spolu s dalšími sedmadvaceti odborníky pozorování této záhadné ženy. "To, o čem vypráví, překračuje hranice lidského chápání. Nehledě na mnohaleté profesionální zkušenosti nemohu její stav klasifikovat jako psychické onemocnění, ani nedokážu žádným způsobem vysvětlit její chování. Nikdy dříve bych nebyla schopna uvěřit tomu, co právě říkám: vypadá to, že ona žena skutečně pobývala v anabióze nebo se nacházela v jakémsi stavu mimo kategorii času v průběhu sedmdesáti osmi let, než ji zachránili z ledové kry," cituje slova Julie Holland izraelské periodikum Panorama.
Taťjana a Vitalij Tichoplavovi, Neomezené možnosti člověka, eugenika