Nejnovější články | PHOENIX On-line

Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Je-li léčitel (resp. uzdravovatel) opravdový, může mít kolem sebe léčivé elementály (mentální výrony – útvary, které máme každý v auře podle toho, jací jsme a čím se převážně zabýváme), a ti mohou napomáhat léčení. A nemusí to být jen léčitel. U svého velmi svědomitého zubaře si všímám, jak nevědomky "přiléčuje" i sám sebou, svou zodpovědností, vcítivostí do pacienta. A dokonce tu ani nevadí, že je naprostý ateista.

 Lékař

Ví, jak pacientovi problém napravit svou erudicí, a touží napravit a pomoci i svým lidstvím, a to obojí působí společně. A dělá-li to celé roky a ještě na stejném místě, je pak i styk s ním v tomto směru trochu léčivý.

Zpětně jsem si třeba i uvědomil, že i při mém nedávném gastro-vyšetření, kdy jsem rád zacítil (či spíš jsem si jí jen obyčejně všimnul) tu citlivou atmosféru na onom pracovišti, mi napomohli i elementálové tamějšího personálu – sester a lékaře. A obzvlášť to působí, když si člověk hned s důvěrou uvědomí, že je v dobrých rukách (třeba to může být někdy i nereálná důvěra, ale to v tomhle případě nevadí). I toto působí k ještě větším úspěchům lékařských kapacit, protože umějí-li něco opravdu a zaujatě, a ještě celé roky či desetiletí, pak i ten postoj napomáhá. Mají pak kolem sebe dobře fungující elementály léčení těch potíží, které dokázali vyléčit. A funguje to v tomto případě i přesto, že by mne asi pěkně hnali, kdybych jim začal povídat o elementálech a o tom, že oni sami jsou lékaři-léčitelé.

Záleží ovšem na specializaci

Může to pomáhat u zubařů, chirurgů, internistů, záchranářů, ortopedů a v řadě jiných oborů včetně všeobecných lékařů, pokud jsou svědomití. Nemusí to ale fungovat u psychiatrů, kteří často na sebe naopak přebírají elementály pacientů, a není proto náhodné, že mnozí psychiatři na nás sami působí jako jejich pacienti. Když jsme u těch elementálů: Občas se doslechneme, jak ten který léčitel někomu úžasně pomohl. Pacient ale netuší, že si od něho mohl naopak odnést zárodek jiné choroby. V roce 1994 jsem při přípravě článku pro Gemmu navštívil léčitele pana Trundu z Boskovic. Sdělil mi zajímavou zkušenost: Po mnoha letech jeho léčitelské praxe ho navštívil jeho zkušenější kolega a sepsul ho, jak to, že odhozené aurické útvary nemocí dostatečně nerozpouští. Ba zrekapituloval mu jasnovidně několik diagnóz, kterými se pan Trunda v místnosti zabýval toho a předchozího dne: Hele, tady se ti válí kus bolesti hlavy, tady jsi něco snímal z nemocného se slinivkou… Vše, co z pacientů sejmul, bylo v místnosti volně "poházeno". Řada léčitelů si tyto základní zákonitosti a rizika neuvědomuje. Znamená to, že zdravotně málo odolnému, nebo tomu, kdo má k podobné chorobě sklony, se takový nerozpuštěný aurický útvar může přisát a působit tendenci k onemocnění. Na dispozicích, kondici atd. pacienta záleží, jak či nakolik tím bude ovlivněn.

Ještě k lékařům: Pokud se pacient o sebe přehnaně úzkostlivě strachuje (to není na úkor svědomitosti vůči tělu), pokud má apriorní nedůvěru, pak nespolupůsobí k léčivému procesu. Je to asi jako když ve filmu Rozmarné léto nedůvěřivý děda lomcoval se sloupem, na kterém bylo lano provazochodce Arnoštka, a křičel, aby slezl, že určitě spadne. Rozhoupal sloup tak dokonale, že Arnoštek skutečně spadl. A tak na staříkova slova opravdu došlo. Takto si zamezujeme kladnému působení u mnohého v životě. Moje známá doprovázela maminku na vyšetření (kolonoskopie) do zdejší nemocnice plná obav a nedůvěry, a ani na dva pokusy se vyšetření nezdařilo. Aniž nechala doktory něco vysvětlit, vzala maminku uraženě na totéž vyšetření do pražské nemocnice. Ale zbytečně, ani tam se nezdařilo, protože měla zauzlená střeva. K dalšímu vyšetření a péči musela zas k místním lékařům a navíc s trochu zahanbeným vědomím zbytečně a ukvapeně projevené nedůvěry, i se ztrátou času. Vůbec ti, co se kolem sebe, své posvátné osůbky, která je pupkem světa, motají s velkým humbukem, si už tím nadělají spoustu komplikací. Točí se v kruhu jako pejsek, který se zuřivě pokouší zachytit konec své oháňky, a nevnímá nic z okolí. Jednoho takového psíka jsem nedávno viděl, jak v zápalu "boje" vrazil do zdi, jen heknul a klesnul pak unaveně k zemi. Unavil se, chudák, sám ze sebe.

 

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "12/2009".