Pohlazení
Existují příběhy, které píše sám život. Příběhy s dobrým koncem, ale i ty se špatným… A pak jsou příběhy, které píše naše duše. Duše toužící po pohlazení, po troše útěchy, často po nedostávajícím se pocitu bezpečí v dnešním „nebezpečném světě“.
Jistě znáte ten pocit, kdy je již té reality příliš, a vy toužíte přenést se do světa snů, kde vše je možné a každý příběh končí v dobrém… U nás naleznete obojí – příběhy ze života i příběhy smyšlené, žádný vás však nezklame a všechny vaši duši pohladí.
Další témata: Zdraví, Psychologie a vztahy, Esoterika a víra, Nadpřirozeno, Jídlo, Výlety, Rozhovory, Ostatní
-
Drobné si nechte
Přidáno: během posl. 3 let -
Bobsy
Přidáno: během posl. 3 letŠestadvacetiletá matka se dívala na svého syna, který byl v posledním stádiu leukémie. Přestože měla srdce plné smutku, měla také velice pevnou vůli. Jako každý rodič si přála, aby její syn vyrostl a aby se mu splnily jeho sny. Teď už to však nebylo možné. Měla to na svědomí leukémie. Ale matka přesto pořád chtěla, aby se synovi jeho sny vyplnily.
Vzala ho za ruku a zeptala se: "Bopsy, přemýšlel jsi někdy o tom, co bys chtěl dělat, kdybys byl dospělý? Snil jsi někdy o tom, čím bys chtěl být?"
"Mami, já jsem vždycky chtěl být hasič, až vyrostu."
Maminka se usmála a odpověděla: "Uvidíme, jestli se nám to přání podaří splnit." Téhož dne se vydala na místní hasičskou stanici ve Phoenixu, ve státě Arizona, kde uviděla hasiče Boba, který měl srdce tak velké jako celý Phoenix. Pověděla mu o posledním přání svého syna a ze ptala se, jestli by bylo možné svézt jejího šestiletého chlapce hasičským vozem jen tak kolem bloku.
Hasič Bob odpověděl: "Můžeme udělat ještě něco lepšího. Jestli nám svého syna připravíte ve středu na sedmou ráno, uděláme ho na celý den čestným hasičem. Může přijít sem na stanici, jíst s námi, jet na všechny výjezdy po celém okrese. A když nám dáte jeho míry, necháme mu ušít opravdovou hasičkou uniformu s opravdovou helmou – žádnou hračku – se znakem phoenixského hasičského sboru a žlutou pláštěnku, jakou nosíme, a gumové holínky. Všechno se to vyrábí přímo ve městě, takže je můžeme mít hned."
O tři dny později si hasič Bob vyzvedl Bopsyho, oblékl ho do hasičské uniformy a odvedl ho z nemocniční postele do čekajícího hasičského vozu s hákem a žebříkem. Bopsy se posadil do kabiny a pomáhal řídit auto na stanici. Byl v sedmém nebi. Ten den volali lidé z Phoenixu hasiče třikrát a Bopsy jel ke každému požáru. Projel se v různých hasičských autech, v sanitce, a dokonce i v autě náčelníka hasičů. Také si ho přitom natočila místní televize do zpráv. Bopsymu se splnil dávný sen a byl přitom zahrnut takovou láskou a péčí, že mu to dalo novou sílu a žil o tři měsíce déle, než kterýkoli lékař pokládal za možné.
Jednou v noci mu začalo rychle ubývat sil a vrchní sestra, která byla přesvědčena, že by nikdo neměl umírat sám, začala obvolávat členy jeho rodiny. Pak si vzpomněla na den, který Bopsy strávil jako hasič, a zavolala náčelníkovi hasičů, jestli by mohl do nemocnice poslat jednoho uniformovaného člena sboru, aby u něj v jeho posledních chvílích byl. Náčelník navrhl: "Můžeme udělat něco lepšího. Mohla byste pro mne něco udělat? Až uslyšíte sirény a uvidíte světla, oznamte vnitřním rozhlasem, že nehoří. Že to je jenom hasičský sbor, který se přijel rozloučit s jedním ze svých nejlepších členů. A otevřete, prosím vás, u Bopsyho okno. Díky."
Pět minut poté dorazil k nemocnici hasičský vůz se žebříkem, vysunul teleskopické rameno až k Bopsyho pokoji ve třetím patře a čtrnáct mužů a dvě ženy v hasičském vylezlo do Bopsyho pokoje. Se svolením matky ho objali a drželi ho za ruku a říkali mu, jak ho mají rádi.
Bopsy se podíval na náčelníka hasičů a s posledním zbytkem dechu řekl: "Náčelníku, a jsem teď opravdu hasič?" "To víš, že jsi, Bopsy," odpověděl náčelník. Po těch slovech se Bopsy usmál a zavřel naposled oči.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2012.
-
Potřeba něhy
Přidáno: během posl. 3 let -
Papoušek Alex
Přidáno: během posl. 3 letJe známo, že papoušci mohou hovořit lidskými slovy, vést dialog, rozumně odpovídat na otázky a ptát se lidí. Nejučenlivější se však jeví papoušek žako, kterého vychovávala a vycvičila psycholožka Irena Pepperbergová. Mnoho let (začínala v roce 1980 na univerzitě státu Arizona, potom v Massechusettském technologickém institutu v Cambridge) prováděla pečlivé systematické sledování tohoto velmi nadaného ptáka. Sledování v sobě zahrnovala nejen řešení každodenních úkolů, ale i hodnocení, jak uměl vybrat nejlepší variantu řešení.
-
Můžete přihodit srdce
Přidáno: během posl. 3 let -
Jak si Lucky vysloužil pochvalu od šerifa
Přidáno: během posl. 3 let -
Jen starý zlatý retrívr
Přidáno: během posl. 3 letByla to jen stará fena zlatého retrívra. Jmenovala se Brandy a celých svých jedenáct let byla jediným potěšením starší ženy, jež žila ve vilkové čtvrti na venkově. Sousedi ty dvě často vídali společně na zahradě.
Žena se skláněla nad záhonky a starý pes se držel poblíž ní, lehával na trávníku a líně sledoval vytrhaný plevel. Když paní umřela, objevili se příbuzní, odvezli všechno, co podle nich mělo sebemenší hodnotu, a na přední trávník postavili ceduli Na prodej. Pak zamkli dům, psa nechali na zahradě a odjeli.
Někteří sousedi nechávali venku pro Brandy žrádlo, ale většinou se fena zdržovala na schodech domu, který znala, a čekala na návrat své milované paní. Mladá matka, která bydlela v sousedství, si starého psa sice povšimla, ale neměla žádné předchozí zkušenosti se zvířaty a usoudila, že pes je sice přátelský, ale jí po něm nic není.
Přesto, když se pes vloudil na dvůr a začal si hrát s jejím osmnáctiměsíčním Adamem, měla chuť tu špinavou starou potvoru odehnat. Adam byl jedináček, světlo jejího života. Když maminka viděla, jak moc se hošíkovi líbí krmit Brandy sušenkami, rozhodla se, že psa nechá na pokoji. Od té doby se Brandy dostavila na návštěvu pokaždé, když Adam měl něco dobrého. Jednou odpoledne nechala matka Adama, aby si hrál v hebké trávě na dvoře, a šla si zatelefonovat. Po návratu zjistila, že dítě je pryč. Zkrátka a dobře zmizelo. Matka šílela. Sbíhali se sousedi a pomáhali při pátrání. Strávili tři hodiny hledáním stop po dítěti, než přivolali státní policii a s helikoptérami zahájili prohledávání širokého terénu. Nikdo však nemohl dítě najít a současně s ním, jak se slunce klonilo za obzor, lidé si stále častěji šeptali o únosu, zranění, nebo dokonce tragickém úmrtí děcka.
Pátrání probíhala už šestou hodinu, když se sousedka, jež se zrovna vrátila domů, podivila, že nevidí Brandy. Adamova matka, hysterická žalem, zaboha nedokázala pochopit, proč se v tak úděsném okamžiku někdo shání po starém psisku. V zápětí někdo nadhodil možnost, že Brandy by mohla být s Adamem, a hned nato si jeden z vojáků vzpomněl, že hluboko v lese při předchozím pozemním pátrání zaslechl štěkot. A pak všichni začali volat Brandy. A skutečně zaslechli slabý štěkot, a když šli po zvuku, objevili batole, jak zády opřené o strom tvrdě spí, zatímco pes ho podpíral bokem, aby se maličký nesvalil na zem – dolů do potoka, jeho strmý břeh se rozvíral přímo pod kořeny stromu. Brandy klusala za Adamem, který se vydal na výpravu za dobrodružstvím z maminčina dvora. Když zpozorovala nebezpečí, honem ho odstrčila stranou a držela ho v bezpečí po celou tu řadu hodin, i když se dítě zoufale snažilo vysvobodit.
Sotva záchranný tým zvedl Adama do náruče, starý pes se zhroutil vyčerpáním. Chlapcova matka s pláčem nesla fenku a s úlevou ji vděčně hladila. Byla Brandy za záchranu chlapcova života tak vděčná, že jí dovolila žít v jejich rodině. Brandy zemřela až v sedmnácti letech.
Ovšem tato historka nekončí záchranou pouze jediného života. Adamova matka z vděčnosti za záchranu svého dítěte vyhledala útulek pro stará zvířata a brala si do péče různě nemocné a handicapované mazlíky, které by jinak čekalo utracení. Všechny zachránit nemohla, ale ty zbylé jezdívala aspoň utěšovat. Dobře věděla, že kdyby někdo nechal starého retríva utratit, snadno mohla ztratit světlo svého života – jediného synáčka.
Dnes, o třicet let později, tahle žena pečuje o více než tři stovky zvířat, a to včetně ptáků, starých zchromlých koní a dalších zvířat ze záchranných stanic z celého státu, o která už nikdo nemá zájem. Původně ji nenapadlo, že jí je něco po starém opuštěném psu, ale posléze se přesvědčila, že každý život má svou hodnotu, ať lidský, nebo zvířecí.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2011.
-
Zlatá léta
Přidáno: během posl. 3 let -
Superúlovek
Přidáno: během posl. 3 let -
Vysněný pes
Přidáno: během posl. 3 letPřed pěti lety jsem měla období, kdy se mi vracel pořád jeden sen. Jeho význam byl jednoznačný a nezpochybnitelný, a sice že mám zajít do konkrétního útulku a vzít si odtamtud jednoho konkrétního psa. Ze snu jsem vyrozuměla, že toho psa poznám podle nápadného rysu… Bohužel, po probuzení jsem si nikdy nedokázala vzpomenout, o jaký rys se jedná.