Pohlazení
Existují příběhy, které píše sám život. Příběhy s dobrým koncem, ale i ty se špatným… A pak jsou příběhy, které píše naše duše. Duše toužící po pohlazení, po troše útěchy, často po nedostávajícím se pocitu bezpečí v dnešním „nebezpečném světě“.
Jistě znáte ten pocit, kdy je již té reality příliš, a vy toužíte přenést se do světa snů, kde vše je možné a každý příběh končí v dobrém… U nás naleznete obojí – příběhy ze života i příběhy smyšlené, žádný vás však nezklame a všechny vaši duši pohladí.
Další témata: Zdraví, Psychologie a vztahy, Esoterika a víra, Nadpřirozeno, Jídlo, Výlety, Rozhovory, Ostatní
-
Paní doktorka Mima
-
Suchý zip Beau
-
Kamarádky
-
Tajemství lesního muže
-
Čtyři hebké tlapky nám někdy dokáží zachránit život
Samota je zlá věc. Svíravá pachuť smutku s temným podtónem beznaděje zůstává ještě dlouho v srdci jako bolestný dozvuk osamělých rán a dlouhých bezesných nocí. A jako se tonoucí stébla chytá, tak i opuštěný člověk hledá útěchu všude tam, kde hoří byť jen skromný plamínek naděje skrývající něhu, lásku, porozumění. Většinou bývá takovým plamínkem někdo blízký, jindy se jím mohou stát i čtyři chundelaté tlapky…
-
Zahraniční vzory nepotřebujeme!
Nedávno jsem proletěla naší libušskou trafikou a protože jsem čekala, než paní majitelka obslouží asi tři lidi, okukovala jsem časopisy kolem. Našla jsem jeden, který je přímo určen náctiletým čarodějkám a podivila se, jak někdo soudný může něco takového vůbec vydávat a dávat do oběhu. Následně jsem se rozhodla napsat tuto obhajobu z našich luhů a hájů, aby bylo jasné, že i my jsme měli (a máme) své pravé české čarodějnice, které byly (a jsou) každé anglické "witch" rovnoprávnou společnicí a na mezinárodním poli čarodějných vztahů vůbec nemusely (a nemusí!) mít komplexy.
-
Billu krasavec a Henry hrdina
Z mých dvou kocourů jsem za větší osobnost vždycky považovala Billu. Je to všemi mastmi mazaný oranžovobílý hezounek jak z fotografie v kalendáři, společenský nezbeda, který se nechává drbat na bříšku a okamžitě se skamarádí s každou návštěvou: "Ahojky! Já jsem Billu! Hezký jméno, viď! Rád tě vidím! Že mám krásný bříško?" Ale přesto to byl jeho bráška Henry, ten "natvrdlý", bílý se zrzavými skvrnami a mohutnými tlapami, který mi v létě roku 2003 zachránil život.
-
Sammyho širokánský úsměv
Když jsem byla maličká, moje teta Julie měla pejska Sammyho, čistokrevného voříška, který měl jazyk dlouhý skoro stejně jako celé tělo. Sammy uměl vyběhnout člověku po těle až k hlavě, olíznout mu obličej a po druhém boku vám seběhnout dolů dřív, než jste si stačili uvědomit, co se vlastně děje. A tenhle rozkošný voříšek vítal všechny hosty "psím úsměvem."
Sammy tetičku vlastnil, což v rodině nebylo žádným tajemstvím.
-
Ledničkový terorista
Soudek na nožičkách – to byl náš první dojem z Maxe, když jsme ho s manželkou poprvé uviděli na výstavě opuštěných psů. Vrozený talent vdechnout plnou misku za dobu kratší než sedm vteřin umožnila Maxovi zvětšit svoje tělíčko do tvaru příliš vycpané klobásy. Jeho potrhlé kousky vstoupily do našich rodinných legend: jeho vánoční loupežnická výprava korunovaná zhltáním půl kilového balení oříšků kešu, jeho zarputilé odhánění ptáků od krmítka, aby ptačí zob mohl sežrat osobně, jeho krádež čtvrt kilového rodinného balení kvasnic (na ty důsledky je hrůza vzpomínat). A samozřejmě, ještě tu je historka s tou lednicí…
-
Odložte zástěry!
Když jsem ještě chodila na gymnázium, vypukl v mém rodném městě skandál. V sušárně paneláku byl přistižen manžel jisté ctihodné občanky s jinou ctihodnou občankou v situaci, která dvojí výklad prostě nepřipouštěla. Když se to dozvěděla jeho podváděná manželka, tvářila se, jako by se nic nedělo, a šla si stěžovat k mamince jedné mé kamarádky. Probíraly to u kafe a měly otevřené dveře.