Kdysi jsem našel na internetu povzdech neznámého autora nad dětstvím v naší době. Něco jsem tam změnil, něco přidal a vzniklo toto zamyšlení. Všichni kolem třiceti až šedesáti let by vlastně měli být mrtví. Podle dnešních norem, pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60. a 70. letech vůbec neměly šanci přežít.

Naše tělo je spolehlivým indikátorem sebemenší disharmonie, kterou zakoušíme během svého života, byť bychom si ani nebyli vědomi nesouladu, jenž se vine mezi naším každodenním bytím a skutečným posláním, s nímž jsme se zrodili na tento svět. Aniž bychom tušili nějakou souvislost, jsme dnes a denně konfrontováni s varovnými signály v podobě různých zdravotních potíží ať již tělesných, či duševních.

Největším omylem, kterého se dopouštíme, je přesvědčení, že můžeme obětováním vlastního štěstí zajistit štěstí těm, na kterých nám záleží. Jsme naučeni a naprogramováni na to, abychom se starali jen o zájmy druhých a nemysleli na sebe. To, že se snažíme dávat vše jen druhým, přináší očekávání, že nám to budou vracet. Tato skutečnost ale nenastane podle našich představ a přinese nám zklamání. Sice cítíme, že něco není v pořádku, ale někdy jsme dokonce přesvědčeni, že jsme se o ty druhé starali příliš málo.

Existuje velmi mnoho různých, tu více, tu méně vzájemně si odporujících teorií a názorů na roli genetické informace, vlivu prostředí a inkarnované duše v procesu utváření a formování konkrétní lidské bytosti. Většinou je preferována pouze jedna ze složek a těm druhým je přičítán pouze menší či zanedbatelný vliv. Ortodoxní materialistická věda v existenci duše nevěří, a tak logicky neuznává ani její vliv. K plnému porozumění je však nutno chápat všechny tři složky v jejich komplexnosti a vzájemných vazbách a bez podceňování kterékoli z nich a přeceňování jiné. Pokusil jsem se podívat na tuto oblast co nejkomplexněji (při nutné míře zjednodušení i vzhledem k délce článku) a rovněž z trochu jiných úhlů, než je běžné. Myslím, že pochopení těchto procesů má i význam pro práci na sobě samém.

Paní Helena mi líčila, co se dělo v nemocnici, když čekala na těžkou operaci. Během noci před operací nemohla vůbec usnout, hlavou jí šly nejrůznější myšlenky: Třeba to nedopadne dobře. Co když se to nepovede a zemřu? Bylo to na zbláznění: strach se mísil s pochybnostmi, byla v tom lapená jako myška v kleci. "A pak jsem si vzpomněla, jak ve vaší knize píšete, že je třeba všechno přijmout. Šlo o scénu, kterou popisujete: jak vás uvěznili v domě a zapálili jej. A chlapec, který tu situaci nepřijal, trpěl. Anebo když se loď potápěla a všude kolem byli žraloci – kdo situaci nepřijal, tak z toho téměř zešílel. V nemocnici to bylo taky hrozné, ale odhodlala jsem se a strachu jsem řekla: A dost! Rozhodla jsem se nově, bez negací. Všechno jsem přijala a navíc jsem prosila, aby to dopadlo dobře, má-li to tak být. A víte, co se stalo? Najednou jsem se dostala do takového pocitu blaha, který jsem do té doby nepoznala. Byl to nejlepší okamžik v mém životě.