Láska… ten zázrak nad zázraky. Jiskra niterné něhy, jež – zažehnuta v našich srdcích – probouzí v nás úpěnlivou touhu být druhé bytosti nenahraditelným… Kdo z nás však doopravdy ví, co je láska? Co dokáže? Čím nás může povznést, uchvátit, rozradostnit… učinit náš život šťastným? Dost často bývá láska spojována s truchlivými stránkami našich osudů. Trápíme se bolestí nad nešťastnou láskou, svíjíme se nemohoucně v palčivých iluzích, aniž bychom sebrali odvahu a uskutečnili svá přání. Ačkoli to sotva přiznáme, bojíme se zrady, žárlíme, nenávidíme a zabíjíme kvůli lásce. A co je nejhorší – přestáváme sami sebe nahlížet jako bytost hodnou lásky, neboť nevěříme, že je zde někdo, kdo by nás mohl doopravdy milovat…

Reakcí na zlo, které na nás vrženo námi prošlo a bylo přetaveno beze zloby, uraženosti či trpitelské pózy, to jest pouze nutnou sebeobranou, pochopením a odpuštěním, povstává dobro, jež je oním pravým stimulátorem duševního i fyzického zdraví i hybatelem obrody lidstva.

Podle reinkarnační teorie žije každá lidská duše několik životů v různých historických obdobích, někdy i na různých kontinentech, pod vlivem rozličných životních okolností, přičemž jednotlivé specifické charakteristiky člověka se prý často přenášejí z jednoho života do druhého. Proč však člověk žije několikrát a nepostačí mu pouze jedna návštěva v našem pozemském slzavém údolí?

V předchozí části této úvahy jsme uváděli některé typické příklady negativních jednání člověka v současné tržní společnosti, směřujících k maximalizaci zisků, a to většinou na úkor nejen svého psychického a fyzického zdraví, ale i zdraví těch, kteří jsou tímto konáním ovládáni.

Jsou chvíle, kdy člověk zapomíná na lásku. V koloběhu všedních dnů a pod náporem běžných starostí se naše myšlenky točí kolem věcí mnohem prozaičtějších. Záležitosti související s prací, snaha finančně zajistit svou rodinu a získat případně i něco navíc, čím bychom mohli uspokojit své další potřeby, to vše mnohdy překrývá potenciál skutečných hodnot, jako je láska, soucit, pokora a neochvějná víra v dobro věcí. Může se však stát, že se ocitneme v situaci, kdy přestanou rušivě působit veškeré vnější podněty a okolnosti, a my náhle stojíme tváří v tvář své ryzí lidské podstatě, bez přetvářky, bez příkras, s vědomím nesmírné křehkosti a bezbrannosti, do níž se nyní "převtělilo" naše pravé Já. V tu chvíli začneme svět vnímat zcela jinýma očima a hodnoty, jež jsme dříve vyznávali, se často posunou až na samý konec pomyslného žebříčku…