Zdeňka Jeníčková
novinářka

Mysl a hmota. Navzájem se prostupují, a tak mohou budit zdání stejnorodosti. Ve skutečnosti je však jedna nadřazena té druhé. Dočteme se o tom ve všech duchovně orientovaných knihách, tvrdí to známí mystici a filosofové, a dokonce i někteří odvážlivci z řad osvícených lékařů. V běžném životě s tím ale většinou neumíme naložit. Nebo nám to z nějakých důvodů přijde nepraktické. Až se stane něco, co nám tento úžasný fakt znovu připomene. Může to být úplná maličkost. Třeba taková, jaká se nedávno přihodila mně.

Vloni v létě mi na vnitřní straně levého zápěstí vyrostla podivná boulička. Zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost, jenže ten útvar se stále zvětšoval, až se z něj po pár měsících stala nevzhledná tvrdá a velmi bolestivá boule. Nemohla jsem pořádně hýbat zápěstím, v prstech jsem cítila nepříjemné mravenčení, a když jsem zvedla něco těžšího, rukou mi projela ostrá bolest. Na internetu jsem zjistila, že se jedná o tzv. gangliom – zduření, které se objevuje nejčastěji právě na zápěstí, v okolí šlach a kloubů, a obsahuje rosolovitou tekutinu. Protože jsem zrovna prožívala dost hektické období a neměla čas pátrat po nějaké alternativní léčbě, zašla jsem za obvodní lékařkou. Ta mi zběžně koukla na ruku a obratem vypsala doporučení na ortopedii. Když jsem se jí zeptala, co mi tam s tím budou dělat, zavrtěla nechápavě hlavou a řekla: "No co asi? Vyříznou vám to, s tím se nic jiného dělat nedá." Namítla jsem, že to třeba může zmizet samo, což ale paní doktorka rázně zavrhla.

U klasické léčby hrozily komplikace

Šla jsem domů pěkně otrávená. Klasické medicíně totiž nevěřím, k doktorovi (až na vzácné výjimky) téměř nechodím a představa, že do mě budou řezat, se mi vůbec nelíbila. Takže jsem všeho nechala, sedla k počítači a začala hledat jiné možnosti. A také zkušenosti lidí, kteří měli ten samý problém co já. Když jsem došla na konec asi dvacáté webové diskuze, měla jsem jasno. Do ruky si řezat nedám. Ti, kteří to podstoupili, se v 90 % shodovali v tom, že jim tento zákrok ještě více zkomplikoval život. Ve většině případů jim po pár měsících gangliom narostl znovu (a do mnohem větších rozměrů než původně), nebo měli potíže s omezenou hybností, protože jim lékaři poškodili šlachy v zápěstí. Mnozí si stěžovali i na bolest ruky při námaze, která nezmizela ani několik let po zákroku. To mi stačilo, neměla jsem v plánu nechat se dobrovolně zmrzačit. Místo toho jsem začala usilovně hledat další alternativy. A možná proto, že jsem měla strach, boule na ruce se den ode dne zvětšovala, až jsem chvílemi přestávala cítit prsty, protože gangliom utlačoval nervy.

Když jsem to vzdala, objevil se nápad

Na webu jsem našla různé rady, od bylinných mastí přes nahřívání infralampou až po jednu hodně drsnou metodu, která spočívala v tom, že najdete doma tu nejtěžší knihu, co máte, a vší silou s ní praštíte do gangliomu. Ten se roztrhne, jeho obsah se vyvalí ven a je po problému – prý navždy. Nevím, nezkoušela jsem to. Nechtěla jsem riskovat, že si zlomím zápěstí. Jenže žádné jiné rady nezabíraly a já začala propadat lehké panice, že nakonec přece jen budu muset pod nůž. Avšak ve chvíli, kdy jsem se smířila s osudem, jsem dostala zvláštní nápad (vím, že nebyl z mé hlavy, a ještě jednou posílám nahoru velké poděkování!). K minulým narozeninám jsem od kamarádky dostala nádherný leštěný labradorit. Jestli ho neznáte, dovolte, abych vám o něm něco pověděla. Je to nesmírně zajímavý kámen, který v sobě skrývá obrovský léčebný potenciál, a to jak na tělesné, tak především na duchovní úrovni.

Ten kámen jsem nedostala náhodou

Když ho poprvé vezmete do ruky, vypadá celkem obyčejně, většinou je černý nebo tmavě šedý. Ale zkuste ho dát na světlo a různě s ním otáčet. V ten moment se v jeho nitru rozehraje fantastické divadlo – opalizující záblesky všech možných barev (růžové, nazlátlé, ohnivě oranžové, tyrkysově zelené, fialové nebo jasně modré). Vzpomínám si, jak mě to "kouzlo" fascinovalo, a jak jsem pak celé odpoledne strávila tím, že jsem labradorit natáčela v dlaních směrem ke slunci. Tento kámen má silné ochranné schopnosti – brání proniknutí nežádoucích energií do naší aury, zvyšuje úroveň dosaženého vědomí, podporuje rozvoj intuice a schopnost "správného načasování", vynáší z podvědomí různá poselství a umožňuje jejich porozumění (často například prostřednictvím snů). Pomáhá nám zbavit se strachu a nejistot (včetně těch, jež pramení z minulých životů), posiluje víru v sebe sama i v celý vesmír. Odstraňuje z vědomí myšlenkové vzorce cizích lidí, pomáhá proniknout ke kořenům věcí a rozbíjí plané iluze. Je to ideální průvodce dobou změn – připravuje tělo a duši na další růst (vím, že jsem labradorit nedostala náhodou, a že léčba gangliomu byla jen "špička ledovce"). V tělesné rovině léčí poruchy mozku a očí, revmatizmus, dnu a vysoký krevní tlak, upravuje hormonální nerovnováhu a mírní menstruační potíže. Doporučuje se přikládat na srdeční čakru (případně na místo, kde se nachází nějaký problém).

Stačilo pět nocí a bylo po problému

A právě v souvislosti s tímto kamenem jsem dostala zajímavý nápad. Už předtím jsem si labradorit brala s sebou na noc do postele. Bylo mi příjemné držet ho v ruce nebo si ho položit na hrudník. Pokaždé se během chviličky krásně zahřál a "topil" až do rána. Napadlo mě, že ten "vnitřní oheň", co má v sobě, by mohl gangliom spálit. Pořídila jsem si proto elastický návlek na ruku, aby mi kámen v noci nesklouzl ze zápěstí, a zahájila svou vlastní terapii. A nestačila jsem se divit… Už další ráno jsem si všimla, že se boule viditelně zmenšila. Rozum mi však našeptával, že je to nesmysl – nejspíš jsem ji kamenem jen trochu zatlačila dovnitř. Ráno poté byla ale opět výrazně menší, a to už šly rozumové argumenty stranou. Vím, že kameny v sobě skrývají úžasnou energii, kterou člověk často není schopen docenit, ale pozorovat to doslova na vlastní kůži bylo fascinující. Gangliom mi rostl na ruce sedm měsíců a potom stačilo pouhých pět nocí s labradoritem, aby definitivně zmizel. Je to už skoro půl roku, zápěstí mám stále krásně hladké a řekla bych, že i mnohem pružnější a ohebnější než dřív. Vím, že je to maličkost, nejednalo se o žádnou vážnou nemoc, ale přesto jsem z toho měla obrovskou radost. Život mi tímto způsobem připomněl, že celý vesmír, jehož jsme nedílnou součástí, je tvořen energií (tedy něčím, co můžeme ovlivnit svými myšlenkami), že nejsme jen oběťmi okolností, jak to někdy na první pohled vypadá, ale tvůrci své vlastní reality. Suverénní, svéprávní a zcela svobodní…

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2015.