Kabala a tajemství vesmíru

Zuzana Antares
čarodějka, dopisovatelka, léčitelka

O kabale, jejím významu, smyslu, počátku, případně možnostech kolují mnohé zvěsti psané laiky, které nepřesně nebo nepravdivě popisují její význam. Pokusme se teď podívat na tuto tajemnou nauku jednak v historicko-magických, jednak v symbolických souvislostech, abychom aspoň částečně poodhalili její význam tak, jak jej užívali dávní zasvěcenci.

Od počátku své existence zaplňují lidé svět duchy, démony a božstvy. Dávné náboženské představy přitom nebyly nijak jednoduché, jak prozrazují dochované obrazové i písemné památky, a jak můžeme usuzovat z výzkumů prováděných v zachovaných primitivních lidských společenstvích. Nejstarší památky dosvědčují, že lidem vládla Bohyně Matka, ztělesňovaná kukuřičnou pannou, bizoní matkou, žabí bohyní nebo tzv. venuší, ženskou figurkou kyprých tvarů. Také původním indickým vládnoucím božstvem byla ženská bohyně, až později nazvaná Šakti. Podobně Babyloňané a další kultury měli své vládnoucí ženské božstvo. Památka na tyto doby se zachovala v prastarých rituálech, které se slavily ještě v době našeho středověku, a v odlehlých, civilizací málo dotčených končinách se objevují i v dnešních dnech. Podobného původu jsou zvyky dodnes tradované u nás, například některé zvyky vánoční, velikonoční, stavění májek, průvody masek a zapalování obětních svíček.

Bohyně Matka podle mýtů zrozuje svět. Někde se rození týká jen fyzického světa, jinde z bohyně vychází celý existující vesmír. Obě verze mýtu si vzájemně neodporují. Verze, kdy bohyně rodí pouze fyzický svět, je staršího data, protože uznává mužského stvořitele, který byl uctíván až později.

Sumerské, babylonské a chetitské mýty se z větší části zachovaly v podobách, které obsahují mužské stvořitele anebo kde dominuje muž hrdina. Ten zastupuje lidské ego vědomí, které je vrženo do světa a má jej dobýt, a to doslovně nebo v přeneseném významu. Do doby asi tři tisíce let př. n. l. ego vědomí neexistovalo, proto mýty vyprávěly o ženských hrdinkách, například Innaně, Ereškigale, Ištaře nebo řecké Gáie. Ženské postavy symbolizují celistvost bytosti, čili vědomí a nevědomí dohromady.

Oonské devatero

V každém mýtu vystupuje několik božských postav, které plní úkol často spojený s láskou, povinností, zradou, smrtí, sestupem do podsvětí, později bojem s nebezpečnou bytostí. Postavy k sobě mají obvykle příbuzenský vztah. Často jsou dokonce zároveň sourozenci i manželi, což také má symbolický význam. Děj mýtu se přehrával při slavnostních příležitostech a stal se oslavným rituálem na vítězství božstva.

Jak se hierarchizovala a členila lidská společnost, docházelo i k hierarchizaci božstev a vztahy mezi nimi byly kodifikovány. První obecně známou hierarchií božstev je Oonské (iunské) devatero. Tento hieroglyfický papyrus se dochoval z dob egyptské Střední říše. Mýtus zde zaznamenaný je ale ještě starší - pravděpodobně pochází z období Staré říše a lze z něj znát chetitské i babylonské vlivy.

Oonské devatero bylo v různých úpravách vyučováno v egyptských chrámech a zasvěcovacích střediscích, odkud je přejali Řekové, Féničané a Židé. Je známo, že Mojžíš byl egyptským zasvěcencem. Biblický mýtus o stvoření světa a pádu člověka patří mezi klasické příběhy s mužským stvořitelem. Množství bohů z mýtu mizí a na jejich místo nastupují různé projevy jednoho boha, případně zástupy andělů, které oslavují jeho dílo. Tento mýtus má navíc jednu zvláštnost: je zapsán posvátným jazykem, který zřejmě byl vytvořen uměle na základě obrázkového písma - hieroglyfů. Každé písmeno hebrejské abecedy má nejen významem přesně daný tvar, ale zároveň i číselnou hodnotu. Slovo proto lze přečíst jednak jako zvuk, ale také dešifrovat jako číslo. Jak zvuk, tak i číslo mají svůj význam. Mnohdy jde o rozdílné významy, které lze kombinovat.

Není známo, kdo jako první přepsal hierarchii božstev z ryze obrazové do spekulativnější grafické podoby. Je možné, že to byli Egypťané, Řekové nebo Židé. Právě židovská podoba byla zaznamenána písemně, a to zřejmě až v 6. století tohoto letopočtu. První veřejné vydání kabalistické knihy - byl to Zohar, Kniha jasu - je známo ze 13. století. Do té doby se učení předávalo ústní tradicí, kterou si speciálně připravení zasvěcenci sdělovali pouze mezi sebou. Z hebrejštiny také pochází název kabala. Slovo se obvykle překládá jako tajné učení, podpěra či opora.

Na struktuře kabaly jsou znát magicko-náboženské vlivy a celý vývoj lidstva. Základním stavebním kamenem kabaly jsou protiklady. Vztah mužského a ženského, čili aktivního a pasivního prvku je jádrem každé mytologie, podstatou všech náboženských systémů (andělé versus démoni, věřící versus nevěrci) a základním kamenem běžného života každého člověka (chci-nechci, líbí-nelíbí, dobré-zlé). V kabale jsou protiklady vázány do vztahů, v nichž převažuje tu jedno, tu druhé, ale vždy zůstává zachována rovnováha. Spojením protikladů vzniká třetí, synovský a čtvrtý dceřiný prvek, které jsou známy i dnešním zájemcům o magii nebo psychologii jako "čtyři živly". Pomocí těchto prvků vznikají další, a každý s každým je v nějakém vztahu. Spojení mezi prvky je udáno jednak graficky, pomocí symbolu Stromu života, jednak je stanoveno číselně, protože kabala se zakládá na číslech a jejich vztazích, což si nelze představit matematicky. Každé číslo je komplikovanou ideou, která sice jeví jistou příbuznost s početním významem, ale není jím definována.

Původním stavem je dle kabaly nicota, Nebytí, které je negativního, ženského charakteru. Je to kabalistická nula, která není totožná s nulou matematickou, neboť neoznačuje pouhé nic, ale i potenciální vše. Z něj vzniká zásahem stvořitele Jsoucno, jež je mužské povahy a počítá se jako jednička, jednota a písmeno alef. Dvojka už může být mužská, nebo ženská podle toho, zda se nahlíží jako manifestace boha, nebo jako počátek mnohosti. Trojka usmiřuje protiklad jednoty a mnohosti. Každé číslo má svůj přímo stanovený nebo odvozený význam - významy se dovozují u vyšších čísel. S kabalou, symboly a čísly souvisí i tarot.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2015.