Tajemné odstíny poznání

PhDr. Martin Petiška
spisovatel

Když člověk hovoří ve společnosti o jasnovidnosti, někdy žasne, kolik lidí ji v té nebo v oné podobě zažilo. Kolik lidí má, ať už osobně nebo ve svém okolí, zkušenost s "jasnozřením", s předtuchou. Nebo s jinou neobvyklou schopností. S "věštěním"... Tedy s nahlížením za onu tajuplnou oponu, jaká je spuštěná mezi námi a budoucností. A přece se jasnovidnost nepovažuje za nic "uznávaného rozumem". Není možné, aby některá univerzita zřídila "katedru jasnovidnosti".

Žijeme před oponou, za kterou už na nás čeká, co bude. Žijeme před oponou... a jsou ti, kdo za ni mohou nahlížet. Poodhrnout ji. Někdo občas, někdo pravidelněji. Někdo pravidelně.

Podle jedné teorie byla jasnovidnost kdysi pro lidský rod přirozenou vlastností. Duše ji potřebovala, podobně jako tělo potřebuje pro život své orgány. Jasnovidnost pomáhala přežít. A její relikty, i relikty jiných podivuhodných schopností přežívají dodnes. Jsou známy zprávy o tom, jak u domorodců, spjatých blíže s přírodou, přetrvává telepatie. Jsou doklady o tom, jak v Africe se o konci druhé světové války dozvěděli domorodci dříve, než došly oficiální zprávy. Telepatický přenos byl rychlejší než zpravodajství. Ale nejenom mezi těmi, kdo jsou pevněji spjati s přírodou, přetrvává občas zbytek staré schopnosti.

Můj otec byl kdysi na besedách v Polsku s jedním básníkem. Ten časně vstal, šel na dlouhou osamělou procházku. Když se ho otec ptal, co se stalo, řekl: "Zemřela mi matka." Jak se to dozvěděl? Nevěděl.

V čase, kdy nebyly mobily, nedošla pošta, nikdo mu netelefonoval. Prostě... věděl to. Můj tatínek přijel jednou v noci z Prahy domů. A i když byl velmi unavený, rozhodl se náhle jet do Čelákovic. K mé babičce, své matce. Řekl, že "musí". Přijel včas. Babička ležela v kůlně po záchvatu mrtvice. Pokud by se k ní tehdy, neznámo proč, nerozejel, nepřežila by... Nezachránila by se...

Kolik kamínků telepatického dorozumívání se dá sestavit do mozaiky. Matka našeho známého začala náhle křičet v autobuse, ať řidič zastaví. Vyběhla a spěchala domů, nalezla svou matku ležet na schodech do sklepa, v bezvědomí. Spadla ze schodů. Přivolali jí pomoc. Zachránili ji.

Jako by existovalo jakési "příbuzenství vědomí". Podobně, jako existuje příbuzenství krve. Jako by si lidé nesli společenství zvláštních genů a ony geny se uměly dorozumívat tajuplnou "genetickou poštou". Ale jenom někdy. Kdy? Nevysvětlitelně...

Mluvil jsem s řadou lidí o čemsi tak zdánlivě zanedbatelném i směšném: o stříhání ušima... Někdo to umí. Proč to neumí jiný? Stříhání ušima není dědičné, jako není dědičná telepatie. Mluvit o telepatii, mluvit o jasnozření zní vznešeně, hovořit o stříhání ušima zní směšně. Ale není to i ono prazbytkem dovedností, jaké časem u lidského rodu, protože nebyly potřebné, vymizely? Přesněji: vymizely u většiny lidí...

Bolavé koleno mi uzdravil přítel-léčitel jediným vložením ruky. Než jeho manželka pro nás dopřipravila večeři. Vlastně se ani kolena nedotýkal: držel ruku nad mým kolenem. Z jeho dlaně sálal žár. Jako bych koleno přiložil k otevřeným dvířkům kamen.

Kolik podivuhodných schopností je zdokumentováno nejenom u dávných lidí, i u současných... Jsou považovány za nepochopitelné. Ale kdo ví..., v dávných časech by bylo možná považováno za nepochopitelné, pokud by tyto vlohy někdo neměl.

Poznal jsem hodně lidí s mimořádnými schopnostmi. A udivovalo mě: oni sami je za mimořádné nepovažovali... Podle jedné slavné krkonošské léčitelky měl kdysi, jak mi říkala, léčitelské schopnosti kdekdo. V dobách, kdy nebylo rozvinuté lékařství, se musel lidský rod snažit přežívat pomocí svých vlastních sil. Kolik tajemství se stalo tajemstvími jenom proto, že se na ně zapomnělo. Ale zapomnělo se na ně opravdu? Nebo jsou jenom přezírána? "Tabuizována"? Zázračné schopnosti... Jsou zázračné? Nebo se nám zdají nepochopitelné a nepřirozené jenom proto, že jsme na ně pozapomenuli? Hovořit o nich, zabývat se jimi znamená pouštět slova na tenký, velmi tenký led.

Ale proč se o to nepokusit?

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2015.