Martina Mikšovská
spoluautorka a spolutvůrce parku Fénix

Před 10 lety jsme začali spolu s manželem Jiřím Mikšovským tvořit a stále pokračujeme... tvoříme OBRAZ, do kterého je možno vstoupit. Již kus života jsme věnovali tomuto místu, které před naším vstupem bylo skládkou, kterou jsme přeměnili pomocí našich štětců (lopatou a hráběmi) v park.

A proto přijměte prosím pozvání do přírodního Parku Fénix v Nečtinech, který je vytvořen technikou LANDART (krajinné umění), a to od malých dílek až po ta větší. Propojena jsou mezi sebou cestou, jež působí jako chodba v zámku, kterým procházíte a navštěvujete jeho komnaty. Kromě našeho provedení tohoto umění najdete na procházce parkem i umění Karin Šrubařové, která zde zanechala své "stíny" na místech, která jí samotné imponovala, a tím dala na vědomí: zastav se a rozhlédni se z tohoto místa, snad pocítíš to, co sama tvůrkyně. A druhým umělcem, který zde zanechal svou stopu a srdce, je izraelský mladík Noam Bar. Ten zde stvořil dílo nazvané Landings (Přistání), které má sloužit jako místo pro meditaci, jako přistání pro návštěvníky parku, kteří jím procházejí. Toto dílo je vytvořeno z větší části nad potokem (Starý potok), takže jeho vliv na meditaci a odpočinek se znásobuje pocitem plynutí myšlenek jako vody v tomto potoce.

A jak to všechno začalo?

V hospodě u piva se vedou řeči... a jednou si starosta posteskl, že mladí této vesnice jsou neschopní, že jen popíjejí a tráví čas v hospodách, a že pro obec nejsou přínosem. Manžel si to nenechal líbit, a tak se dohodl s několika kamarády, že něco podniknou. Po týdnu horlivého přemýšlení se Jiří rozhodl předstoupit před starostu s návrhem na vybudování parku v Nečtinech. Starosta nebyl proti, jen chtěl znát vhodnou lokalitu. Na kraji obce bylo zarostlé místo, kde se hromadily odpadky a zarůstaly trnkami, a Jiří zvolil právě toto místo k tvorbě parku. Starosta však přece jen nedůvěřoval tak velkému projektu, a tak se dohodli takto: za bytovkou, ve které bydlíme, teče potok, a okolo něj Jiří předvede, jakým způsobem bude s úpravami postupovat. Po nějaké době jsme mohli výsledek starostovi předvést, a pozvali jsme ho tedy, aby odsouhlasil pokračování. Řekl: "Líbí se mi váš přístup k přírodě, jak šetrně jste postupovali," a dal nám možnost tvorby parku u pomníku na kraji obce, hned za cedulí. Podotýkám, že tento projekt měl být tvořen partou mladých lidí. Ti po počátečním vyburcování a nadšení souhlasili se spoluprací. Jak to dopadlo, je asi jasné... přišli, koukli, sáhli - některý i dvakrát - a konec... A manžel se přesvědčil, že starostova nedůvěra ohledně zapojení mladých do činnosti obce byla oprávněná. Ale ne tak docela! Manžel a já jsme se nevzdali a pokračovali jsme v budování. Od té doby utekly roky a zakusili jsme mnoho bolesti jak psychické, tak fyzické.

Cesta na Manětín

V létě 2012 jsme se rozhodli, že uspořádáme v ukázkovém místě pro park soutěž pro děti, a nazvali jsme ji "Indiánské léto". V podvečer si naše dcerka v místě, které s prostorem parku sousedilo, píchla větvičku do oka. Manžel se rozhodl toto místo vyčistit: odstranil padlé stromy, posekal kopřivy a bodláky, probral bezy a ostré trávy.

Po měsíci jsme starostu zavedli do tohoto prostoru, který jsme nazvali pracovně "cesta na Manětín". Argumenty jsme měli jasně stanovené: do Manětína chodíme nejen my s dětmi pěšky a rádi, ale i lidé z Manětína občas zajdou do Nečtin na nějaké vystoupení nebo pouť. Cesta by se hodila i pro maminky s kočárky, v zimě na běžky, po zbytek roku i na kolo. Po dlouhém naléhání a ospravedlňování našich nápadů bylo vidět, že je starosta nalomen. Po přemýšlení pak odvětil, že to bude stát moc peněz, že budou potíže s vlastníky pozemků - ale že to není špatný nápad. Tak se s manželem domluvili, že se na to podívá (starosta) a dá vědět. Manžel nebyl moc nadšen zdrženlivostí starosty, a tak ho překvapil dalším návrhem: "Podívejte se, pane starosto, už několik týdnů sleduji, jak lidi navštěvující herní zónu při průchodu kolem hřiště dojdou až sem a udiveně se rozhlížejí, kam ta cesta vede a ptají se, co se chystá; já jim říkám, že možná cesta na Manětín, když se to podaří a oni jsou rádi, že prý je to dobrý nápad. Než se to tedy dohodne s vlastníky pozemků, tak bych tuto cestu protáhl podél louky zpět do vsi, a tak by z toho vznikl okruh, aby lidé nemuseli dojít až sem a pak stejnou cestou zpět."

Tento nápad se starostovi zalíbil natolik, že jako správce louky za obec dal povolení na místě a bez okolků. Jen jeden úsek prý je nejasný, že se na to podívá a dá nám vědět. A tak jsme se pustili ještě s jedním dobrovolníkem do práce a ve třech jsme došli k nevyjasněnému místu. Po schůzce na obci jsme dostali povolení pokračovat. Okruh je hotový a slouží účelům, ke kterým byl stvořen.

Hořkost po letech práce

Nejpodstatnější je fakt, že celé toto místo byla jedna obrovská skládka věcí: popela, skla, plastů, železa - prostě všeho, co do přírody nepatří. Všechno jsme roztřídili a náležitě umístili podle druhu odpadu. To je to, co tvoříme a je to jen špička ledovce, a za toto se nám dostává ponižování a vyhrožování od člověka, který stál u zrodu tohoto díla. Je to nepochopitelné, co se nám v posledním roce děje, a co se kolem nás bez našeho vědomí událo jen proto, že dva dlouhodobě nezaměstnaní dokázali takovou velkou věc (a to je z úst lidí, kteří s námi sympatizují). Je-li vaše mysl nakloněna spravedlnosti a podpoře dobré věci, máte tady příběh, jenž určitě zaujme. Potřebujeme pomoc při záchraně místa podporujícího dobrou myšlenku, která má sílu ve smyslu ochrany životního prostředí. Ve skutečnosti je to, co nazýváme veřejně Parkem Fénix, náš způsob podpory životního prostoru, navrácení toho, co bylo poskvrněno, zpět přírodě i lidem. Věříme, že Park Fénix nebude zrušen, jak některé náznaky ukazují. Park nepotřebuje bagry, ale pomocné ruce...

Martina Mikšovská a Jiří Mikšovský, Nečtiny 193, PSČ 331 62
tel. 723 107 387, www.facebook.com/www.parkfenix.cz

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2015.