Lorraine Cannistrová
z knihy …

"Budeš-li jednou schopná se za něčím ohlédnout a zasmát se tomu, pak se tomu můžeš zasmát i teď." Marie Osmondová

Život si nepamatujeme po dnech, nýbrž po okamžicích. Jsou v něm trapné okamžiky, na něž bychom nejraději zapomněli, a okamžiky nádherné, které si chceme navždy pamatovat. Den, o kterém píši, má v sobě od obojího trochu.

19. květen 1990 se probudil do zářivého rána. Bylo jaro, všechno kvetlo, ptáci zpívali. Takové dny obyčejně slibují začátek něčeho nového. Pro mě však toho dne končila jedna etapa života. Promovala jsem totiž na Emporia State University – hlavní obor angličtina, vedlejší obor tvůrčí psaní.

Slavnost se konala na fotbalovém hřišti. Sedadla pro absolventy byla připravena na trávníku, rodiče, přátelé a další přihlížející usedli na tribuny. Moje rodina přicestovala z veliké dálky, aby mě viděla promovat.

Několik týdnů předtím se mě šéf Služeb pro hendikepované studenty ptal, zda budu potřebovat někoho, kdo by vytlačil můj vozík na pódium. Vděčně jsem jeho nabídku přijala, protože travnaté plocha byla obvykle mokrá a já neměla dost sil na to, abych na takovém povrchu dokázala s vozíkem manipulovat sama. Byl to skvělý plán. Tedy – skoro.

Požádala jsem o tu službu svou kamarádku Carolyn. Znaly jsme se dva roky, Carolyn byla velmi ochotná a obětavá. Promoce se jí sice netýkala, přesto souhlasila, že si oblékne talár a nasadí klobouk, aby "zapadla", a že mi během ceremoniálu pomůže.

Ze začátku šlo všechno hladce. Na konci řady skládacích židlí pro absolventy bylo komfortní místo pro můj vozík. Slavnostní projev byl pěkný a zajímavý, řečník nás nabádal, abychom poctivě pracovali a nebáli se snít, abychom vždycky pamatovali na svůj cíl a neuvízli v detailech. Trochu s to sice vleklo, ale já jsem se mezitím bavila s absolventy jiných studií, kteří si na čepice nalepili široké lepící pásky a na ně napsali hesla jako "Díky, tati" nebo "Mám práci".

Pak konečně začalo předávání diplomů. Mí spolužáci v dlouhých hávech bez potíží vystupovali po schodech na pódium. Tam krátce zapózovali pro fotografy a za aplausu svých blízkých se zase vrátili.

Pak přišla řada na mě. Carolyn mě začala tlačit po trávě k pódiu. Povrch byl trochu hrbolatý, což nás zdržovalo. Obě jsme na sobě cítily pohledy publika. A pak najednou jedno kolo vozíku vjelo asi metr od rampy do jakési vyjeté koleje v měkké půdě.

Samozřejmě jsem sletěla do zrádně zelené trávy, pod níž se skrývalo řídké bahno. Byla jsem celá špinavá, bahno mě studilo na kůži. Ležela jsem tam a všichni se na mě dívali. Takový trapas! Takové ponížení! Nemohla jsem tomu uvěřit. Je to vůbec možné?

Čas jako by se zastavil. Začala jsem hodnotit situaci. Jsem zraněná? Ne. Fyzicky ne. Ještě na mě zírají? Ano. Všichni. Vzhledem ke svému postižení jsem sice byla do určité míry zvyklá na to, že na mě lidé civí, avšak v tento den, v tuto chvíli jsem očekávala spíše pozitivní pozornost. A ne tohle. Kéž by se dal vrátit čas.

Uslyšela jsem, jak mě vyvolávají. Nastala dlouhá odmlka, pak propukla horečnatá aktivita. Spolužáci si konečně všimli, co se mi přihodilo a několik mi jich hned přispěchalo na pomoc. Byli velmi ochotní a aktivní, i když polštář, na kterém jsem normálně seděla, mi strčili za záda a stupátka na nohy mi obrátili dozadu. Carolyn se stále dokola omlouvala. Oprášila jsem se, doslovně i obrazně, a pokračovala jsem v cestě pro diplom s hlavou co nejdůstojněji vztyčenou. Možná mi i tleskali. Ale už si nevzpomínám.

Hned jsem si uvědomila, že si můžu vybrat. Můžu se stydět a být naštvaná, nebo nad tím můžu mávnout rukou a vzít to s humorem. Můžu to brát jako pohromu, nebo jako triumf. Podle toho, jak se rozhodnu, pak bude navždy vypadat moje vzpomínka na promoci. Takže volba je jasná.

Carolyn se pořád omlouvala, snad stokrát jsem slyšela, jak ji strašně mrzí, že mi zkazila promoci. Jako by tím moha vymazat to, co se přihodilo.

Ale o to mi nešlo. "Děláš si legraci?" usmála jsem se. "Dneska o mně muselo mluvit určitě nejmíň 500 lidí! Komu se tohle poštěstí? Byla to pecka! To nevymyslíš. Nikdy na to nezapomenu. Stejně jako většina ostatních."

Objala jsem ji. Všechno bylo v pořádku.

Na univerzitě jsem se toho naučila opravdu hodně. Jen létat bohužel ne. Anebo ano?

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2015.