text: Miloš Matula
foto: Miloš Matula a archiv Consuely Morávkové

Consuela Morávková se narodila v Chrudimi v roce 1944 v rodině zlatníka jako poslední ze čtyř dětí. V osmnácti nastoupila jako elévka herectví do Divadla na Fidlovačce, hrála v Paravanu a v Českých Budějovicích, odkud přešla do Divadla E. F. Buriana, kde působila téměř v každé inscenaci až do své emigrace v roce 1979. Hrála ve filmu, objevovala se v televizi i v rozhlase, známé byly její recitační a písňové pořady ve dvojici s Alfrédem Strejčkem.

Než jste odešla do USA, byla jste zde slavná herečka, hrála jste v různých filmech, divadle…

Již od dětství jsem věděla, že jsme sami. Máme sice maminku, otce, sestry, bratry, ale jsme sami a sami také objevujeme svět! A to mě provází celý život. A víte, co to je? Je to propojení se základní vesmírnou energií! Měli jsme doma klavír, velké křídlo, a když přijeli příbuzní, hned jsem toho využila a vylezla jsem si na něj – a to byla moje první divadelní scéna. Pamatuji si, že jsem lidi pozorovala z klavíru zásadně z energetického hlediska, a tak jsem poznala, jací jsou. Pak jsem objevila další věc – komunikovala jsem se zvířaty. Vždycky jsme měli kočky, pejsky, často jsme našli nějakého malého a opuštěného ježka nebo nějakou myšku či veverku a donesli jsme je domů. Věděla jsem, že mám schopnost jim pomoci. Sice jsem nevěděla jak, ale tušila jsem, že ze srdce, z lásky jim mohu pomoci, ulevit v bolesti i tím, že je uklidním, uchlácholím. A věděla jsem, že to prochází ze srdce do rukou.

A takto můžeme vlastně měnit myšlenky. Když máme nějakou negativní, můžeme ji úplně přetransformovat do pozitivní! Tak v podstatě kontrolujeme mysl a učíme se to právě tím, že například sedíme dlouho v nějaké pozici, až zjistíme, že už vlastně neklademe žádný odpor, nemáme problém vydržet v této pozici, že to tělo se s ní smířilo. Když máme kontrolu pohybu, máme kontrolu dechu, máme i větší kontrolu mysli. A když máme kontrolu nad myslí, tak máme kontrolu i nad svým vlastním životem! A směr, který si zvolíme, je čím dál tím ostřejší a koncentrovanější. Víme, co je naše mysl, co je naše poslání.

Intuice vás tedy ovlivňovala již od dětství?

Všechno se vždy děje z nějakého důvodu. Jsem narozená v Býku, takže pro mě obzvlášť nejsou změny lehké! Celý život si to uvědomuji. Třeba jet jen na pouhou dovolenou pro mě znamenalo, že jsem si musela zvyknout na nové prostředí. A když už člověk ví, že je to jeho oslabení, stín toho kterého znamení, tak si dá víc pozor. Třeba když dítě nemá hudební sluch, tak mu pořád nebudu opakovat, že nemá hudební sluch nebo že má jakýkoliv handicap, že má něčeho méně než druhé děti. To by byla chyba. Naopak se budu snažit podpořit je v tom, v čem je silné, že třeba hezky maluje. Zrovna tak musí mít člověk trpělivost se sebou samým!

Za komunismu jsem nesměla studovat. Řekli mi to před celou třídou, že já, dcera živnostníka, prý nesmím studovat! A že si mohu vybrat: buď dělat punčochy v Chrudimi, nebo se vyučit soustružnicí. Proč se o tom zmiňuji? Tam jsem totiž objevila svůj potenciál, svoji sílu! Zjistila jsem, jak už jsem řekla na začátku, že jsme sami! A že musíme sami zvládnout situaci, jaká se nám naskytne, neboť všechno tu je z nějakého důvodu! To mě vlastně opracovávalo a opracovávalo, až jsem se dostala do jisté "duchovní kondice". Člověk začne rozumět smyslu života a našemu všeobecnému propojení, neboť všichni jsme propojeni. A pokud jeden člověk někde trpí, tak trpíme s ním, ať si to uvědomujeme nebo ne.

Kdy jste vlastně začala praktikovat jógu?

Od svých sedmnácti let jsem bydlela v Praze. Jednou jsem se náhodou dostala na Klárově do místnosti, kde se cvičila jóga. Bylo to zrovna cestou do bazénu, takže jsem byla v plavkách, ale jejich učitel mi naznačil, abych vešla. Sedla jsem si do pozice, kterou zrovna prováděli. Cvičili jsme různé ásány. V duchu jsem si říkala: vždyť já takhle vlastně čtu knihy, takhle se opřu o chodidla… A tak jsem se našla v pohybu, co tam dělali. Byl pro mě vlastně úplně přirozený.

Během svého pobytu v USA jste se dostala k józe cíleněji a začala jste ji využívat i k léčení klientů…

Je to vždy výměna energie. Pokud se někdo otevře a dokáže přijímat, vždy něco získá. V józe říkáme: "Neměj pochybnosti, důvěřuj." Tak vzniká nejhlubší propojení. Avšak když má člověk představu, že chce být flexibilní, tak i tělo je flexibilní! Každý to zná: jste na koncertě, potřebujete si odskočit, ale říkáte si: "Ještě dva Mozarty!" Tak tělo si řekne, že tedy ještě počká. Jakmile se pak blíží přestávka, tak už letíte, protože tělo ví, že už je nabíledni, že už půjde… Je to pravda? Když to zastavíte v mysli, zastavíte i tělo. Když já cestuji, balím celou noc. A druhý den jsem v pohodě! A víte proč? Protože se omluvím tělu! To už je taková komunikace. Mé tělo ví, že tohle normálně nedělám, že mu dávám spánek, dobré jídlo. Někdy taky třeba celý den učím, musím se věnovat více lidem, než sama sobě. A tak řeknu tělu, že budeme mít půst. Ono to přijme, a tak vůbec nic nežádá. To je vnitřní komunikace s tělem.

Chtěla jste zmínit vaši jistou léčitelskou zásluhu…

Přišel ke mně jeden pán a řekl: "Tvoje studentka tvrdí, že mi můžeš pomoci. Je mi šestasedmdesát let, mám jít na biopsii, ale mám strach." Šli jsme hned k němu domů, protože velmi naléhal. Ukázal mi rentgenový snímek s nádorem – dodnes ho vidím před očima! Nikdy jsem neměla obdobnou zkušenost. Ani jsem netušila, jak mu přesně pomoci, ale řekla jsem: "Bobe, jestli tedy chceš, pojď – něco zkusíme. Když budeme dva, bude i více síly." Jeho byt na mě působil velmi depresivně – všechno bylo zakryté tmavými hnědými přehozy. Zeptala jsem se ho, na jakém místě obvykle dostane strach, že se na operačním sále neprobudí z anestezie. A on mi ukázal na lavici. Ta byla také celá tmavá, hnědá, depresivní. Zeptala jsem se, jestli má žlutou nebo bílou látku, přehoz či prostěradlo, že bychom tu lavici i ten "strach" zakryli, a udělali tak hezčí barevnou náladu. Barvy nás totiž velice ovlivňují! Tak jsme lavici pokryli a já se ptala dál, kdy přicházejí ty pocity strachu. Ptala jsem se záměrně zcela jednoduše. A on odpověděl, že vždy ráno, když se probudí – to že je nejhorší moment, protože si sedne a hned nad tím vším přemýšlí. Měl pejska a bál se, že kdyby se neprobudil, pejsek by přišel o pána i domov. A tak mu zase říkám: "Hned ráno, až se probudíš, budeš mít připravený magnetofon a pustíš si Óm, óm a budeš jen následovat ten zvuk a půjdeš s ním. Cokoliv ti to připomene – třeba vlnu v moři nebo gong či dech – půjdeš s tím. Dech spojíš s Óm, nebo si to budeš opakovat. Zkrátka to necháš ‚vyzvánět‘ do celého těla." A on to udělal! Opravdu tomu věřil! Pak jsme dělali vizualizaci. Říkala jsem mu, aby si představoval, že je nádor "recyklovatelný".

Proč recyklovatelný? To je zajímavá myšlenka…

Důležité je, aby se pacientovi nepodsouvalo či nevsugerovávalo něco negativního! Aby si v představě nedával třeba nějakou chemikálii do těla. A pak jsem zase říkala: "A teď to rozmělňuj. Vidíš, jak se to rozmělňuje před tvýma vlastníma očima." A tuto silnou meditaci jsme dělali každý den. Strávila jsem s ním dvanáct dní, denně tři hodiny místo obvyklé hodiny a půl. Říkala jsem mu: "Nespěchej s tím, nerozmělni to hned první den! Dívej se na problém s trpělivostí, a každý den bude menší a menší… Jak se díváš? Zavřeš si oči, díváš se na třetí oko. Protože to je instinkt! A je to jako takový malinký plamínek tam uprostřed hlavy, který není rušený vzduchem. Protože tam nic není, jen myšlenky by to rozrušily. Buď klidný a dívej se, jak je to absolutně statické, sleduj malinký plamínek." A on poslechl, věřil mi.

Kde jste se to naučila?

Šlo jen o to, abychom se propojili s vyšší vesmírnou energií a nechali ji v sobě proudit. Musela jsem volit velmi jednoduchý postup vlastního léčení a samoléčení. Já třeba praktikuji tlakovou masáž, která pracuje s meridiány nohy. Použila jsem i thajskou masáž – zde se dotýkáte linií, které uvolňují bloky. Při vší práci, i při té s Bobem, mne vede instinkt. Pracovala jsem na něm, aby se odblokoval, aby se zbavil té hrozné úzkosti, kterou v sobě měl. Odváděla jsem jej v meditacích od strachu a transformovala jeho negativní energii v pozitivní, vedla jsem ho k absolutnímu uvolnění. Vždy je třeba znát o klientovi co možná nejvíce informací ze života: v jakém prostředí žil jako dítě, jestli byl ženatý, jestli měl nějakou rodinu, protože to všechno člověka ovlivňuje, vše může působit fyzické a psychické bloky.

Podařilo se vám jej vyléčit?

Dvanáct dní jsme intenzivně pracovali. Pak šel Bob ke svému lékaři. Seděl tam prý úplně v klidu a byl si jist, že je všechno v pořádku. Přišel doktor, který říkal, že musí udělat snímek ještě jednou. Bob se ptal proč. "Protože tam nic nemohu najít," odpověděl mu ošetřující lékař. Udělal tedy další snímek, ale nenašel vůbec nic! Druhý den šel Bob na chirurgii, tam ho znovu snímkovali, nenašli také nic. Žádná operace se nekonala! Bob mě pak po čase potkal a říkal: "Ty můj anděli strážný!" Ale já věděla, že jsem to nebyla já, věděla jsem, že to byl instinkt, vyšší vedení. A tak se v podstatě odehrává všechno. I láska, kterou jsme ze sebe schopni vydat, nepochází jen z naší fyzické podstaty.

Vaším učitelem byl prý indický jogín?

Mým učitelem byl Swami Satchidananda z indické Rikiše, původním povoláním filmař. Učil po celé Indii a my vlastně jen kopírovali jeho putování. Indie mě ovlivnila a prohloubila proces mého růstu. Najednou jsem vše viděla jinýma očima, setkala jsem se s velkou moudrostí a velmi vzdělanými lidmi, viděla jsem ale také hodně lidí umírat na ulici. V Indii musí být člověk opatrný na hygienu. Naši lidé se koupali v Ganze a pili z ní i vodu v domnění, že je svatá, a pak měli obrovské zažívací problémy po celý zbytek pobytu! Já jsem nedělala takové nerozvážnosti, a tak jsem byla v pořádku a bez potíží.

Věříte na náhodu, nebo na to, že vše je dáno osudem?

Není všechno dané, prostě to přichází z určitého důvodu. Tím, že se otevřete růstu, vlastně napomáháte rychlejšímu zkoušení vaší síly. Jste zralejší, urychlujete svoji cestu.

Dnes všichni řeší hlavně vztahy…

Když dovedeme poznat sami sebe, dovedeme v podstatě poznat i druhé lidi. Tam není moc rozdílů. Každý vyrůstal v něčem jiném… S čím se rodíme, dostáváme i ze zkušeností či psychického rozpoložení rodičů. Pokud byla matka plná strachu, když měla děcko v sobě, tak se to na děcku projeví. Pokud matka relaxovala, taky se to projeví… A jestliže děcku zpíváte, ještě než se narodí, tak má třeba rádo muziku, protože je na ni průběžně nalaďováno. Takže je velice důležité, pokud se něco nevyladilo v prenatálním období, vytvářet si to nyní sám. Každý člověk instinktivně ví, na čem by měl v mysli pracovat, co vyladit, transformovat. Kdo to potřebuje, ale není schopen pracovat sám na sobě individuálně, měl by si najít někoho, kdo mu pomůže… Má-li člověk nějakou špatnou myšlenku, měl by ji okamžitě přeměnit v nějakou pozitivní.

Člověk se nerodí rodičem, nerodí se milencem, a v podstatě až v procesu a za pochodu se učíme. I když se jedná o vztah dvou lidí – sexuální, psychický… Prostě vztahy všeho druhu. Nikdy předtím jsme to nezažili, nikdo nás to neučil, a tak se musíme naučit najít něžnou cestou k sobě vztah a prostě si vyhovovat. Vnímání každého člověka je jiné. A abychom se naučili vnímat druhého člověka, to vidím jako velice důležité! A vyčistit si vztah s rodiči, i když jsou již třeba mrtví. Říct si, že udělali to nejlepší co mohli, protože by to jistě udělali lépe, kdyby věděli jak… Zkrátka buďme propojeni s vesmírnou energií, kterou vyhledáváme vždy, když jsme v úzkých.

Ukázka z knihy Miloše Matuly Hvězdy ezoterického nebe 2 – Kniha plná zdraví.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2015.