Alan Carter
z knihy Nejskvělejší čarodějové, edice Největší záhady světa, nakladatelství Dialog

Lévi věnuje ve svém rozsáhlém díle velice často pozornost tzv. očarování a činí to způsobem tak sugestivním a věrohodným, že autor této knihy shrnul důsledný výběr faktů na dané téma z celé řady Léviho děl, což jistě potěší čtenáře toužící osvojit si metodologii k provádění praktické magie a bránit se tak účinně očarování. Pojem očarování zní dnes možná poněkud směšně, ale jeho obsah zdaleka směšný není, jak záhy uvidíme.

Jestliže například pohlédne muž na ženu ve vášnivém milostném úmyslu, vlastně ji už takto začal dobývat a očarovávat. Pokud má tento muž pevnou vůli a dostatek vášně, nemusí být ani žádným mágem, a přesto používá, aniž by to třeba tušil, magické síly. Jestli tento muž spojí svoji vůli s činy lásky, má šanci zvítězit i nad prvotní ženinou lhostejností vůči sobě. Mnohé ženy, které byly podobně zapálenými muži takto dobyty, pak často vypovídají o způsobu, jakým byly omámeny a svedeny: "Zprvu se mi nelíbil, ba dokonce mě odpuzovaly jeho jednoznačné pohledy, ale pak mě na něm začalo cosi přitahovat, až se mi zdálo, že nemám šanci nepodlehnout..." Samozřejmě. Odpor těchto žen rozleptal především magický útok mužské energie. Byly jí očarovány a neměly příliš velkou šanci se ubránit. Mužská energie doslova paralyzovala obrannou energii energeticky slabších žen a ty pak nakonec podlehly, protože je lákalo, že se ve své slabosti domohou oné nebezpečné síly, která jim byla tak často a tak dráždivě nablízku...

Je to vlastně docela přirozené, protože v lidské společnosti dochází k mnoha podobným způsobům realizace magického očarování. V těchto případech jde o očarování úmyslné i neúmyslné, o očarování duše nebo těla. Příklady nevědomých očarování může každý z nás uvést z vlastního života. Spí li spolu v posteli dva sourozenci, pak slabší z nich přenechává nedobrovolně sílu svému spoluležícímu a pronikavě rychle slábne. Silný je pak zdráv, zatímco slabší trvale chřadne. Obecně je tedy lepší, spí li každý člověk v jiné místnosti či aspoň ve své vlastní posteli. Síla totiž vábí jinou sílu, život vysává jiný život, zdraví jednoho člověka se nejraději upevňuje na úkor zdraví člověka druhého. Podobné je to v internátních školách, kde nejinteligentnější žáci pohlcují inteligenci celého kolektivu. Chytří a silní pak vědomostmi doslova srší, zatímco ostatní vedle nich překvapivě stagnují. Silní jedinci projevují stále větší sílu intelektu, zatímco slabší vedle nich vlastně rozumově slábnou...

V životní praxi jsou nevědomá i vědomá očarování poměrně častá a jsou vždy tím pádnější, tragičtější a nezvratnější, čím prudší city je provázejí. Například pocit závisti a osobní nenávisti za jisté podmínky rozleptá na dálku mnohou překážku. Přání zla druhé osobě pak často přivede toto zlo k nenáviděné osobě a může se stát dokonce původcem její smrti. O jakou podmínku se jedná? Nenáviděný podlehne cizí nenávisti jen v případě, nedokáže li se bránit svým vlastním intenzivním citem a vlastní fyzickou i duchovní energií. Jestliže tyto zbraně nedokáže uplatnit, nenávist druhého jej záhy zcela paralyzuje. V praxi známe mnoho úmrtí, pro něž lze na první pohled jen stěží nalézt vysvětlení. Když však začneme luštit citové vazby, jimiž byl kandidát smrti doslova zavalen, můžeme s jistou obezřetností vystopovat příčinu jeho náhlého skonu. Tak se stává, že předčasně umírají bohatí, protože si jejich příbuzní přáli získat dědictví a svou touhou je sklátili do hrobu. Předčasně umírají rovněž ty osoby, na něž jejich partneři k neunesení žárlili. Žárlivec totiž objekt své lásky doslova zasytil paprsky negativní energie, až ji vědomě, ale častěji nevědomě zahubil.

A co představuje tzv. antipatie, kterou pociťujeme vůči některým lidem? Varování před možným očarováním zlým či nepřejícným člověkem, signál, abychom před touto konkrétní osobou bud' uprchli, anebo se začali účinně bránit...

Pokud se chceme aktivně postavit vůči očarování, pak se snažme, abychom se nesetkali s přímým pohledem těchto nebezpečných lidí, vůči nimž pociťujeme antipatii, a propříště se jim raději zdaleka vyhněme. Největší mág křesťanství, Paracelsus, vyvinul metodiku proti očarování, která spočívá v aplikaci opačně působícího očarování. Tento postup aplikoval rovněž při terapii nemocných, takže ve své době neměl medicínského konkurenta, jenž by dosáhl většího počtu tzv. zázračných uzdravení. Velice často neléčil nemocné přímo, ale spíše jim jen odstraňoval z cesty to, co jim škodilo...

V praxi se však často stávají i ty případy, kdy některý jedinec sám sobě způsobí takovou psychickou či fyzickou újmu, že jí nakonec podlehne. Stává se to v případech, kdy člověk jedná příliš často v rozporu se svým svědomím. Hřích a provinění je totiž smrtelným jedem pro vlastní duši i tělo a naopak - život bez morálních rozporů a užírání se je zárukou vysokého věku. A je li například někdo postižen v příliš raném věku mrtvicí, můžeme o něm málem s jistotou prohlásit: "Satan vlastní slabosti ho spoutal!"

Obecně se dá říci, že podléháme škodlivé vůli jiných nikoli jen pro jejich sílu, ale i kvůli vlastní slabosti v určité oblasti, takže se můžeme i při své dobrotě docela dobře stát nástrojem zla. A když se pak jako slaboši tomuto zlu nakonec vzepřeme, upadneme mnohdy do ještě větší poroby. Je to způsobeno tím, že každý z nás má svoje slabé místo. Jeden je marnivý, druhý ctižádostivý, třetí líný, další egoista, poslední poživačný a marnotratný. Pokud je naše slabost zřetelná, ale nebojujeme s ní, pak snadno upadneme v plen cizí vůli a jsme vlastně celý život jinými zneužíváni, vykořisťováni, a tím pádem očarováváni...

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2015.