Josef Staněk
léčitel samouk, filosof

Vestfálský mír (1648) ukončil nesmyslné válčení a násilné řešení sporu o způsob dalšího výklad křesťanského náboženství, aby toto mohlo zůstat duchovní kotvou evropské civilizace.

Rozpory v pojetí křesťanství, které vyústily ve válku za "pravdu katolíků nebo evangelíků", musely být pro válečné vyčerpání obou stran stabilizovány "modem vívendí" mezi katolickými a evangelickými vládci s tím závěrem, že se celá evropská civilizace bude nadále zevně a slovně opírat o křesťanské náboženství - ovšem v nejméně dvou typech chápání evangelijní zvěsti, v katolické a evangelické. Jenže do života a způsobu myšlení vládnoucích tříd v Evropě se v následujících staletích pomalu a jistě začal vkrádat jiný přístup. Na rozdíl od stejně, ale pokrytecky se chovající většiny vládců, jej otevřeně vyjádřil francouzský volnomyšlenkářský filosof Voltaire. Byl to postoj agnostický. Agnostik je pro Čechy srozumitelně řečeno "něcista", tedy člověk s pojetím světa v tom smyslu, že sice "něco" mimo hmotu je, ale stejně se to nedá člověkem pochopit. Je to mimorozumové neboli transcendentní povahy. Proto současné náboženské výklady onoho "něčeho" pro lid, včetně obřadů, vnímá jako takové společenské zvyky. Prostě "vánoce" rozložené do celého roku s přihlédnutím k ročnímu období. Voltaire bez pokrytectví řekl, že "v Boha a posmrtnou spravedlnost sice nevěří, ale že je rád, že v něj věří jeho krejčí. Alespoň jej neokrade!" A náboženských obřadů pro "méně chápavé" se neúčastnil.

Vládcové Evropy to z vypočítavosti sice takto otevřeně nikdy neřekli, ale postupně a v tichosti jeho pragmatický agnosticizmus přijali jako způsob svého myšlení. Svědčí o tom způsob výkonu jejich moci. Kdyby měli křesťanské myšlení, nemohli by přece svým jménem zaštiťovat postup a metody dobrodruhů a násilníků v nově objevovaných světadílech. A navíc vydávat své loupeživé výpravy za "obracení na pravou víru"! Copak může křesťanský panovník, např. anglická královna, vydávat "korzárské listy"? Nebo schvalovat vyvražďování celých kmenů a národů jako španělský král?

Pro lid 18. a 19. století však mocenské špičky v Evropě nadále organizovaly okázalé a nákladné církevní obřady. Nelze ovšem říci, že nemoudře. Vládnoucí, vědomostní a dokonce církevní elita dávno pochopila, že náboženské rituály jsou společenskými událostmi, které formují kulturu a veřejné mínění. A skrze působení veřejného mínění následně stabilizují jakoukoliv státní organizaci a civilizaci jako takovou. Šlechtou a duchovenstvem praktikované pragmatické podání Ježíšových evangelií, se tak opravdu stalo tišící "mantrou" pro těžký život lidu. Vzdělaní a bohatí si na principy Ježíšova poselství vzpomněli většinou až při svém umírání (A to trvá stále, neboť jak pozorujeme na pohřbech, umírají jen "velcí" křesťané. Žití Kristových zásad v jejich životě však vidět nebylo!). Nakonec i Voltaire sám při svém umírání k sobě pozval katolického kněze.

Argumentační slabosti církví využili marxisté

Z pozorování těchto "pragmatických" přístupů mocných ke křesťanské víře odvodili Marx a Lenin svůj závěr, že náboženství je "opiem lidstva" z hlediska nutného stálého zlepšování kvality civilizace. Tento svůj postřeh však sami zase účelově zneužili, aby potlačili vlastní svědomí, když negovali existenci celého transcendentního rozměru reality. Jejich odpozorovaný aspekt náboženství tišící nestabilitu, je však založen nikoliv na lepším vnímání reality světa marxisty, ale jen na zneužívání některých článků křesťanské víry mocnými tohoto světa. Marxisté (ateisté) při výkladu společenských dějů opomíjí nejen gnozeologickou podstatu věci, ale i těžiště společenské funkce jakéhokoliv náboženství, kterým je zákonem nevynutitelná regulace mezilidských vztahů od rodiny po veřejný život.

Marxisté, kteří se pokoušeli křesťanská náboženství zničit a nahradit pseudovědeckým materializmem, se v této snaze opírali o reálně existující jev, a sice od středověku postupně narůstající argumentační slabost církví ve výkladu dějů tohoto světa. Tou trpěly a trpí všechny křesťanské církve. Je smutnou skutečností, že církve při výkladů dějů hmotného a nehmotného rozměru světa, svou kvalitou výkladu stále "trčí ve středověku". Pozitivizmus (hlavní směr katolicizmu) dokonce rezignoval na snahu o jednotu vědeckého a náboženského výkladu světa. Nebere na vědomí, že vědecký (rozumový) a duchovní (náboženský) výklad se liší jen úhlem pohledu na víceúrovňovou realitu stvoření. Já si dokonce myslím, že kdyby hlavní masa vzdělanců lidstva byla na potřebné etické výši, zmizelo by rozštěpení vědy a náboženství.

Analogie pravidel silničního provozu

Pozitivizmus chápe křesťanské náboženství jako takovou rozumem neuchopitelnou analogii "pravidel silničního provozu". V případě náboženství jako soustavu transcendentních pravidel pro koordinaci mezilidských vztahů. Vždyť ani pravidla silničního provozu nepotřebují Boha, dokonce mnohdy ani logiku. Pouze se opírají o mocí a veřejným míněním uznanou užitečnost. Tímto přístupem pozitivistické pojetí katolicizmu v tichosti pomíjí skutečnost, že duchovní zákony jsou objektivní nejen ve formě užitečného regulativu chování lidských duchů v těle (v bibli: "Aby se ti dobře vedlo na zemi"), ale i pro chování duší zemřelých v záhrobí. Pomíjí jejich podstatu, že nejsou vymyšleny a odhlasovány lidmi (koncily), ale byly odpozorovány lidmi ve stavu rozšířeného vědomí (proroky) z chodu nehmotné dimenze. Proto opětovaně prostřednictvím svých podobenství zdůrazňuje Ježíš Kristus naučení se zákonům věčnosti a řízení se jimi ve světě. Je tomu tak proto, že podstatou duchovních zákonů "zde i onde" je "vyzařování" Podstaty světa, které neustále udržuje, neboli obnovuje harmonii stvoření. Jinou terminologií řečeno, objektivní zákony všeho druhu jsou projevem "toku Ducha svatého" z Boha Otce světa, který udržuje viditelný i neviditelný svět v nenarušitelném Řádu. (Proto může být dnešním fyzikům divné, že "všechny atomy ve vesmíru o sobě vědí". Mně to divné není, protože vím, že Otec nebeský má spočítaný nejen každý vlas, ale i atomy!). Kdyby současní vzdělanci nebyli v zajetí materializmu, již dávno by pochopili, že zákony pro existenci lidského ducha na jakékoliv straně stvoření jsou naprosto stejně objektivní a nenarušitelné, jako je nachází v zákonech pro pohyb a chování hmotných objektů. Jejich dopady se liší jen tím, že ve hmotnosti jsou pevně vázány na čas, v záhrobí na jinak rychle tekoucí čas (jeden den jako tisíc let) a v duchovní dimenzi princip času vůbec neexistuje. Je jen dokonalá věčnost.

Hrozí lidstvu návrat do pravěku?

Pevně doufám, že právě nastupující éra lidstva bude charakterizovaná tím, že se poznání zákonů duchovní dimenze, postaru označovaných jako "články víry", rozvine skrze postupy, které jsou analogické vědě. Nové přístupy v pozorování roviny psychologických dějů v člověku, které otevřela věda, umožní přístup do duše člověka. Spojí jej s biologií mozku. Právě tak na duchovní úroveň povýšené společenské vědy budou vyhodnocovat skutečné příčiny minulých i přicházejících společenských událostí. Prokáží tím nejen svou "negrantovou" objektivitu, ale objektivitu duchovního rubu světa. Přinesou i znalost dosud neznámých duchovních zákonů! (Ostatní vám řekne Duch svatý.)

Teologie se rychle musí stát vědou o zákonech nehmotné dimenze bytí, nebo se lidstvo po katastrofě vrátí "do pravěku" (viz Einstein: Čím se povede třetí válka nevím, ale čtvrtá už zase oštěpy."). Kdyby vzestup náboženství na vyšší úroveň nenastal, zmizel by smysl bytí tzv. moderní civilizace. A naopak, jestliže se náboženství stane komplexní vědou o stvoření, pro kvalitu života lidského ducha na zemi nastane nová éra. Přijde ono Ježíšovo království boží na zemi. Každý člověk bude cítit smysl své existence, dostane možnost zajistit se materiálně i se společensky zapojit. Přestože se současná situace světa zdá být všechno jiné než zmiňované, já jsem optimista, protože se setkávám se stále četnějším "druhem" lidí, kteří mají otevřené třetí a duchovní oko ("Legracisti" Sisyfos si stěžují: co Čech to "šaman".). Nově disponovaní lidé budou zákonitě, pro mnohé svedené překvapivě, objevovat, jak klíčový charakter mají pro vzestup lidské bytosti evangelijní rady, zejména i pro duše bez těla (v záhrobí).

Neblahé důsledky ustrnutí církevních elit

Příčinou  ustrnutí duchovních elit církví v objektivním poznávání nehmotného rozměru reality, byla ztráta spojení křesťanských hodnostářů s "neviditelnou stranou reality". A to proto, že hlavní masa katolického, evangelického a pravoslavného kněžstva nejen že nežila hlásané, ale ze strachu z předstižení "laickými" osobnostmi, stále jen opakovala naučené texty evangelií. Ty byly sice řečeny geniálně, ale byly formulované pro chápání lidí na počátku letopočtu! Ustrnutí zejména špiček kněžstva nebylo náhodné. Připuštěním pohybu by se totiž mohlo vyjevit, že v rovině možností "vhledů" do duchovní dimenze reality, jsou dispozice studovaných "teologů" a laiků stejné. Navíc laici mají lepší výchozí pozici. Úhel pohledu laiků je totiž více odvozen od jejich života "v pravém chrámu Páně", kterým je příroda a vesmír. Naproti tomu kněžské povolání se stalo díky rutině více řemeslem. Je nepochybně potřebné, neboť užitečnost duchovních organizací tkví také v kvalifikovaném provádění nutných náboženských a společenských obřadů, avšak hlavně v nápomoci civilním a primitivním lidem při hledání zákonů nadčasovosti. Jakmile se ale kněží svým myšlením laikům nadřadí, tím okamžikem do jejich duše vstoupí pýcha a ihned se uplatňuje výkon Ježíšova: "První budou posledními a poslední prvními" (při vcházení do království). Objektivitu právě zmíněného potvrzuje to, že vhledy do duchovní dimenze (zjevení apod.) a možnosti uzdravování Duchem se daří více obyčejným lidem než kněžstvu.

Absence víry je popření existence člověka

V kontrastu ke stagnaci poznání duchovních zákonů, se ale rychle sunula dopředu úroveň poznání vědomostních elit o hmotném světě. Aby církve udržely svůj vliv, vsadila vedení církví 18. a 19. století místo na upevnění přesvědčivosti a příkladné žití víry, na oboustranně výhodnou kooperaci se světskou mocí. Ve všech evropských monarchiích nezadržitelně vznikala více či méně viditelná "jednota trůnu a oltáře". Králové a šlechta, kvůli svému špatnému způsobu vykonávání moci, potřebovali církve k potvrzení své legitimity. Církve zase na oplátku podpírali legitimitu králů skrze dovolávání se článků křesťanské víry. Jenže bez ohledu na toto "přátelství" světské a církevní moci, se "diference" v rozdílnosti výkladů starověké víry a masově nastupující vědy, rozevíraly. Tyto diference začaly vytvářet dojem rozporu mezi náboženským pojetím světa a novověkým rozumovým poznáním hmotné reality. Tento rozestup pak dále vyvolal pokles věrohodnosti křesťanského poselství, zejména mezi akademicky vzdělanou inteligencí a následně i mezi nevzdělanci. Jak jsme si již ale měli "povšimnout" - svět, v němž žijeme, neboli dílo Stvořitele světů, nepřipouští vakuum ani fyzikální, ani absenci života v místech, kde je život fyzikálně možný. A z toho jsme měli odvodit i další zákon, že boží Vůle nepřipustí vakuum ani v duchovní dimenzi (dala tam "prostor" Satanovi). Neboli absence víry je Podstatou světa vnímána jako rouhání zákonům stvoření. Pochopitelně, duchovní vakuum v člověku, jinak řečeno absence životní filosofie, lidově víry, je popřením smyslu jeho existence na zemi. Ztráta smyslu života jedince i jakékoliv civilizace, proto automaticky spouští procesy obnovení harmonie neboli "boží mlýny".

Příčiny depresí, agresivity a úchylných hnutí

Výkon zákona příčiny-následku můžeme dnes už naplno vidět v objevování se hromadných depresí u jinak zdravých lidí, v pocitech zmarnění života mnohých a obecného vzrůstu agresivity. Přitom jejich věřící předkové by se v jejich životních podmínkách cítili "jako v nebi". V důsledku uvolnění pole duchovního působení ve společnosti, se k vyplnění tohoto vakua zákonitě objeví úchylná "hnutí prázdných hlav", řízená "otcem lži". Jejich účinek pozorujeme třeba v podobě nejen nesmyslných nacionalizmů, ale i "fandovství" klubům nebo zpěvákům. Co je rozumného a lidského na běsnících fanoušcích nebo nacionalistech? Co může normální člověk nalézt rozumného na heslu: "Nic než národ", což je ovšem míněno ve smyslu "nic než přirození".

Typy rozvinutí zvrhlých energií vedou z vůle Stvořitele pomalu a jistě vždy k sebezničení odchýleného společenství. V přírodě k zániku typů života, u jednotlivých lidí k destrukci jejich místa ve společnosti třeba přes zločin, u civilizace k všeobecné a nesmyslné válce národů s tím, že do boje vehnaní vlastně ani neví, proč bojují! Tuto podstatu jevů může rozeznat jen živý, tj. funkční duch. Ten, když se dnes podívá na zeměkouli a shlédne ty betonové anomálie, v nichž se bezduše rozmnožují a valí odnikud nikam davy lidských konzumentů, musí si položit otázku smyslu toho všeho. Ze zmíněného nadhledu by ještě v duchu živý člověk měl pochopit, že všichni stojíme před osudovým dilematem: Buď lidstvo změní vývojový trend od "hamty, hamty" ke kvalitě mezilidských vztahů, nebo civilizace zanikne! Bezohlední konzumenti a žráči čehokoliv jsou evidentními škůdci harmonie živého na planetě. Z tohoto hlediska je propuknutí válek jen takovým důtklivým upozorněním od Stvořitele, že něco není v pořádku.

Z výše popsaného by měl každý normální člověk pochopit, že harmonii stvořeného zajišťuje Stvořitelův zákon o nepřípustnosti vakua v duchovní dimenzi (vakuum je absence náboženství - viz výše). Člověk prostě kvůli rovnováze své duše musí něčemu věřit. Když se mu nepodaří pochopit a rozvinout pravdy v evangeliích, jsou mu Satanem podstrkovány pravdy zástupné neboli lživé. Satanovi poskoci mezi lidmi prostě vytvoří náboženství zvrhlá, třeba i z těch původně ne zcela špatných. Právě taková zástupná náboženství vznikla v 18. a 19. století z nacionalizmů a z ateizmu, vydávajícího se za "vědecký světový názor". Následky dopadů těchto učení již známe. Chceme-li se z dějin posledních dvou staletí poučit, musíme pochopit, že bez vyššího náboženství, než jsou současná, přesněji řečeno klanění se penězům, civilizace nepřežije.

Jaké náboženství je to pravé?

Jakmile toto pochopíme, oprávněně vzniká otázka, jaké náboženství je vlastně to pravé? Při jeho výběru je naší vnitřní povinností zkoumat míru jeho přiblížení se k Pravdě. Jejím kritériem jsou faktické důsledky jeho uplatnění - tzn., že hodnotíme, zda uplatňovaná soustava duchovních hodnot a rituálních postupů vede k optimálnímu rozvoji jednotlivce jako komplexní bytosti a k harmonizaci společenství lidí. Právě těmito výsledky prokazuje pravé náboženství svou míru pravdivosti, opřenou o skutečné poznání zákonů i duchovního rozměru světa, tedy míru přiblížení k Pravdě.

Jestliže je hodnocené náboženství od Boha, jinak řečeno objektivní, tzn. odvozuje zákony od vůle Podstaty světa, harmonizuje nejen vnitřní život jednotlivce, ale zajišťuje koordinaci mezilidských vztahů a tím vzestup civilizace. Pravé náboženství prostě nabádá lidstvo k sebezdokonalování jednotlivců a k úsilí o vybudování obdoby duchovního ráje ve hmotnosti. A používá přitom prostředky slučitelné s cílem (zákon jednoty cílů a prostředků). A platí také naopak! Odhlasuje-li si kdokoliv (jednotlivec, organizace či potrhlí vládci světa), za pravé náboženství jakoukoliv ideologii, a to i třeba "demokraticky", je jen otázkou času, kdy takto nalezené "pravé náboženství" přinese své ovoce: neštěstí jednotlivců, válku, zkázu, rozvrat!!!

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2015.