Bohumila Truhlářová
www.cestastesti.cz, tel. 777 86 60 60,
terapeutka s dvacetiletou praxí, autorka knih o vztazích (Karma v denním životě),
o zdraví (Léčení příčin nemocí) a o životním poslání (Vesmírné zákony v praxi).
Pište, volejte, jsem tu pro vás, vše jde řešit.

Napadlo vás někdy, že by ve vesmíru mohly existovat planety, na kterých se neválčí, a že násilí, které tak často vidíme kolem sebe, by se zde na Zemi mohlo už začít zmenšovat?

Bavilo by nás žít mezi moudřejšími, čestnějšími a láskyplnějšími lidmi, kteří by svoji energii nevydávali na páchání násilí, nýbrž na tvorbu důstojnějšího života pro sebe i pro lidi kolem... pro nás pro všechny?

A víte, že taková budoucnost nám byla předpovězena? Dokonce je nám vysvětlováno, v jaké fázi vývoje se nyní nacházíme, i co bude následovat dál.

Text sdělení zní:

...Váš malý nárůdek v moři nepřátel procházel vždy kritickými údobími svého vývoje a procházel utrpením, a to proto, aby uzrál pro svůj příští vedoucí úkol v kultuře ducha. Již několikrát byl na pokraji záhuby, byl ničen... avšak neměl zahynout, protože má své předurčení...

Dnešní doba, kterou prožíváte, má sloužit k rozpoznání kladů i záporů světového názoru i vlasteneckých kvalit, a současně ke krystalizaci ryzích charakterů ve vašem národě...

Civilizace se žene nezadržitelně vpřed a nastane doba, žádná prestiž té či oné strany, té či oné velmoci, ale láska a úcta k člověku budou vládnout a duchovní hodnoty budou zdobit hlavy vašich hodnostářů... (z knihy "Národ v lénu bohů")

Je to něco, co v budoucnosti skutečně přijde? A v jaké budoucnosti - zítra, za rok nebo za sto či více let? Bude to vůbec někdy?

Žijeme omezeni představou o krátké době našeho života. Čas, po který zde na Zemi žijeme - třeba padesát, šedesát... devadesát či sto let - vnímáme jako jedinou časovou jednotku, jakou si dokážeme ve svém pozemském bytí představit. Žijeme teď a víme, že po čase zemřeme. A pro většinu lidí je smrt definitiva - věří, že po ní už nikdy nic nebude následovat.

Ale co když je náš život jako korálek navlečený na niti? A není první, několik korálků tam bylo již předtím... a další korálky i po tomto životě přibydou?

A člověk je jako malý mraveneček, který se ocitl na cestě dlouhé jako je obvod naší zeměkoule... Neví, co tu dělá, proč tu je, odkud se sem dostal, ani kam míří. Ostatní korálky na niti zarputile mlčí po celou dobu, dokud člověk tento život vnímá jako jediný. Nic nenapovídají o důležitosti jeho současného bytí na Zemi. Neřeknou, proč se jedinec narodil právě sem, do tohoto národa k ostatním lidem a zrovna v tomto čase.

Nevnucují nikomu informaci o jeho životním poslání, které si sem člověk na Zem přišel splnit. Ani nerozkazují, aby každý poznal, že život se netýká jenom toho, co běžně prožíváme, a co se dá vyjádřit slovy "starosti o náš denní chléb" (tedy hromadění prostředků na to, abychom se uživili, měli kde bydlet, zajistili si oblečení, jídlo...). Že v životě jde vedle zvládání hmotných záležitostí i o to, co "hmotu přesahuje".

Jsme jako míč plný písku, kam už se žádné další zrníčko nového poznání nevejde

Teprve až když ze sebe pár zrnek "usypeme" (prací na sobě, zkulturňováním svých vlastností), je najednou všechno jinak.

To "jinak" znamená, že nepodléháme zmatkům, tlakům, svodům světa, které se dají připodobnit k rozbouřené mořské hladině. Stáváme se lidmi, kteří na povrch vynášejí svůj klid: hladinu moře tiší svou uklidněnou (mírovou) kapkou.

Pomáháme tišit hladinu moře, pokud tišíme bouře v sobě. Zlobíme se, trápíme, něco nás vyvede z míry, zabolí nás to a naštve... Rozzlobíme se na své dítě či partnera, trápíme se kvůli spolupracovníkům, kamarádům, rodičům... z míry nás vyvede spolucestující v tramvaji nebo paní v obchodě, zabolí nás slova kamarádky, naštve nás šéf i politik... Při tomto všem se vezeme na vlnách rozbouřeného moře. A protože nevíme, že současný život je jedním z mnoha "korálků na niti", chybí nám nadhled neboli vnímání širších souvislostí. Nerozumíme, jak mezilidské vztahy vznikají, nevíme, proč jsme se ocitli právě v tomto národě, na tomto místě, v tomto čase. Nechápeme, proč máme právě tyto rodiče, ani proč je v konkrétní okamžik určitý člověk třeba v tramvaji, v obchodě, v práci, v politice... Nedochází nám, co tam ti lidé dělají. Ale protože máme ve své lidské výbavě schopnost vyciťování, všimneme si, že se nás něco umí nepříjemně dotknout. A protože je nám vlastní ještě jedna záležitost: máme v sobě aktivní ego (neboli: máme i své negativní vlastnosti a projevy), a když se nás něco dotkne, umíme na to zareagovat "nemírově". Místo nadhledu, klidného rozhodování a moudrého řešení se tu a tam necháme vyprovokovat a strhnout k protiútoku: vytasíme se se svým odsuzováním, s kritikou, s pomluvami a s agresivními řešeními.

Vezouce se na rozbouřené vlně moře vytasíme svůj meč a chováme se bojovně

Lidské "nemírové" projevy po staletí pozorovali súfijští mniši a sepsali je i s návodem, jak se pohnout k míru, do tajného učení. Doba pokročila, učení je v současné době odtajněné a v knižní podobě se nám nabízí jako typologie enneagramu (např. moje 5. kniha "Léčení příčin nemocí" také tyto informace obsahuje).

Pokud se nám cokoliv nelíbí a chtěli bychom, aby to bylo jinak, nejde vzít "rozbouřenou vlnu moře" a hned teď ji dokonale uklidnit. Takovou mocí žádný člověk neoplývá. Kouzelný proutek, pomocí něhož by od zítřka na světě byl všude mír a lidi by se k sobě chovali čestně, moudře a láskyplně, nikdo nevlastníme. Jediná možná cesta vedoucí ke zlepšení je tzv. revoluce zdola neboli uchopení své osobní kapky v moři, kterou uklidníme a vyneseme ji na povrch rozbouřeného moře. Tam ji umístíme a spojíme s mírovými kapkami ostatních. Nežli se moře uklidní, může to ještě chvíli trvat, ale jiná cesta ke zlepšení nevede.

V pozadí všeho jsou energie, které (jsme-li na rozbouřené vlně) nevidíme

Nevíme, že se zde - v jednotlivých situacích: v příslušné rodině, v určité zemi mezi lidmi svého národa, na této planetě, v této době - ocitáme ne proto, že by nás tímto někdo chtěl potrestat. Na počátku setkání právě s těmito lidmi stojí naše vyzařování. Jsme sice lidé z masa a kostí (tzv. hrubohmotní), ale k tomu je nám vlastní ještě něco: bez ustání o sobě do okolí posíláme zprávu prostřednictvím našich postojů, názorů, myšlenek, úvah, závěrů. Tato energie (tzv. jemnohmotnost) z nás letí na všechny strany. Na rozbouřené vlně netušíme, že vztah nezačíná od druhých lidí, ale tím, že my ze sebe vysíláme energii a na ni se "přilepí" energie těch lidí, které zrovna nejvíce teď pro svůj pokrok potřebujeme (tak jsme si vybrali národ, rod, rodinu, dobu zrození). Vůbec nás nenapadne, že svými myšlenkami si příslušné lidi k sobě přitahujeme, až dojde k setkání.

Lidé nám pomáhají zacelovat náš "potrhaný plášť"

Naše myšlenky, slova a činy nikam nemizí. Mají na nás dopad. Soustřeďují se kolem našeho hmotného těla a vytvářejí obal - tzv. duchovní ochranu. Jestli nás má šanci ještě něco zabolet, prozrazujeme tím sami sobě, že svou duchovní ochranu máme dosud nezacelenou, že v ní jsou díry, jako bychom na sobě měli potrhaný plášť. Ne jinak, nežli jenom dírou v našem duchovním obalu do nás má šanci vlétnout hrubost z okolí a zabolet nás, jako by to byl ostrý šíp. Místo vzteku a dalších negativních projevů bychom měli poděkovat za zprávu, že už konečně víme, že s námi dosud není všechno ok.

K lepším věcem dojdeme všichni

A že jsou nám lidem vlastní ještě záležitosti jako pohodlnost, lenost, nechuť na sobě zapracovat? Že "rozbouřenou hladinu" máme zažranou pod kůží a agresivita, nadávání, naříkání nám vyhovuje? To je možné, ale trvale s tím nevystačíme. Jestli dobrovolně, v klidu a pohodě začneme na zacelování svých děr v duchovní ochraně pracovat (třeba studiem informací o možném pohodovém soužití lidí zde na Zemi, aplikací informací o světě příčin a následků do každodenní praxe, odpouštěním...), anebo si "bojovností" (podvody, nečestnostmi, arogancí, agresivitou...) způsobíme na svém těle nemoci a dojdeme si ke smířlivosti třeba až přes strach ze smrti (jako např. bývalý politik Stanislav Gross), to je na každém z nás, jakou cestu zvolíme.

Už víte, jaká nás čeká budoucnost?

Ničí myšlenky, slova a činy nezůstanou trvale černé, jsme v prostředí, které nám neumožňuje nechávat si díry ve svém plášti. Že mnozí toto dosud nevíme, přesněji: nic z této oblasti vědět nechceme, protože vlna chtivosti, podvodů, nečestností, vzteku, lží, závisti, lakoty, neomalenosti, povrchnosti, lenosti, rezignace... nám dosud stačí, to je možné. Ale korálku na niti je to srdečně jedno. Šňůrka s korálky žádná pravidla kvůli naší omezenosti měnit nebude. Ta pouze JE a skrze pocity i nemoci napovídá k "mírovosti".

Rozum, cit a ruce... prostředky k pokládání základů k míru, ty však vlastníme my. Budoucnost nezlepší žádný zákon či nařízení shora. Zlepšení se děje probubláváním dobrých věcí zdola napovrch: budoucnost určuje vaše kapka.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2015.