Miloš Matula
text a foto

Roberta jsem poznal již někdy v druhé polovině devadesátých let, kdy nás seznámil náš společný kamarád Vítek Pokorný. Později, na začátku nového milénia, jsme se setkali i pracovně. Tehdy pro mě Robert zkomponoval dvě alba s relaxačními nahrávkami pro mé plánované první meditační cédéčko. Dvanáct let uběhlo, než jsme mé meditační CD letos v létě natočili. Vyšlo v říjnu a jmenuje se jednoduše "Miloš Matula: Meditace".

Roberte, po čem jsi toužil jako malý? Už tehdy ses chtěl stát hudebním skladatelem?

Jako dítě jsem chtěl být pilotem. Miloval jsem letadla, vůni kerosinu a dálky, ze kterých se ty báječné stroje vracely. Vzhledem k tomu, že jsem ale nebyl školní premiant, i vzhledem k poněkud pohnuté době sedmdesátých a osmdesátých let, v níž jsem vyrůstal, z toho nakonec nic nebylo. Dodnes nemám ani pilotní průkaz. Když k nám na základní školu přišli vojáci verbovat kluky na jakousi střední vojenskou školu, hned jsem se jim upsal s podmínkou, že to bude letectvo. Po příchodu domů jsem dostal vynadáno, neboť rodiče by nesnesli, kdyby jejich syn sloužil komunistické armádě, jakkoliv byla nefunkční, a tak jsem to musel zas rychle odvolat. Šel jsem tedy na obyčejnou průmyslovku, ale tam už jsem potkal plno budoucích muzikantů. Moje muzikantské geny po rodičích začaly převládat, a tak už byl jen krok k první kapele, brzy k druhé a po revoluci k profesionalizaci na poli hudebním.

Avšak hudební školu jsi začal studovat až mnohem později. Co jsi studoval v ČR za školy a kde jsi pracoval?

Od šesti let jsem chodil na klavír do lidové školy umění. Vydržel jsem tam díky trpělivosti svých učitelů až do konce, tedy celých deset let. Poté jsem rok studoval na Ježkově konzervatoři v Praze, obor skladba. Mezitím jsem ale pracoval jako asistent projekce v jinonickém Motorletu nebo v Jance Radotín ve vzduchotechnice. Mám technické vzdělání ze strojní průmyslovky a rok jsem studoval na ČVUT. Mnohá rozhodnutí, co bych chtěl studovat, byla silně ovlivněna normalizací, revolucí a touhou vyhnout se vojně.

Chápu... Pokud vím, komponovat jsi začal už jako velmi mladý...

Jak jsem tak brnkal na piano, přicházely všelijaké nápady. S tím jsem nikdy neměl problém. Nemyslím si však, že bych byl nějaké geniální skladatelské dítě. V té době mě lákala opravdu mnohem víc než hudba ta letadla. Hudba byla spíš povinností. První cílevědomé pokusy  o skladbu se objevily až někdy kolem mých patnácti let, řekl bych. Taková pubescentní revolta, která mě dodnes neopustila.

Proč ses rozhodl studovat v šestadvaceti letech filmovou hudbu na Berklee v Bostonu?

Na začátku devadesátých let se v Čechách dělo plno zajímavých věcí a shodou okolností se i mně hodně dařilo. Tehdejší nejprogresivnější místní vydavatelství Popron mi vydalo desku a objednalo si hned další, v televizi běžel můj klip "Vzpomínka na jedno město" snad stokrát denně, cestoval jsem po světě... život poskytoval ohromné momenty. S každým dalším úspěchem jsem přicházel na to, že cosi dlužím těm, kteří mě poslouchají, chválí a platí, totiž že jim dlužím nějakou vyšší hudební kvalitu. Mnoho lidí mi říkalo, že při poslechu mých CD je napadají příběhy, a že bych se tedy měl věnovat filmové hudbě. A tak ve mně uzrálo rozhodnutí studovat ještě chvíli skladbu, zdokonalit se a přidat i věc u nás nevídanou: know how v oboru skladba filmové hudby. To je umění velmi specifické a v Evropě dost neprobádané. Na výběr jsem měl ze dvou škol s příslušným oborem: UCLA v Los Angeles nebo Berklee College Of Music v Bostonu. Boston byl blíž, zdál se takový milejší, a tak jsem si vybral Berklee, kde jsem se "na stará kolena" čtyři roky učil, kterak se dělá filmová hudba. Bylo to rozhodnutí, které výrazně ovlivnilo můj další vývoj.

Poznal jsi tady nějaké zajímavé lidi či navázal profesionální vazby?

Ano, potkal. Sice mi kvůli četným školním povinnostem zbývalo skutečně málo času na cokoliv kromě hudby, ale i tak jsem měl to štěstí setkat se s několika výjimečnými lidmi. Tím nejdůležitějším z nich byl Josef Řezníček, který pochází z Karlových Varů. Nevydržel  už normalizaci, a tak se v osmdesátých letech uchýlil do Bostonu. Je to vynikající kytarista a velký mág v oboru hudebních technologií. Seznámili jsme se v době, kdy se ještě živil jako taxikář. Postupem let jsme se spřátelili a jsme v kontaktu dodnes. On v Bostonu pomáhal mnohým z našich pozdějších slavných absolventů Berklee, a stejně tak pomohl i mně. Často mě v Bostonu přepadal smutek po domově. Ale potom jsme se ještě s jedním českým emigrantem domluvili, že si společně pronajmeme dům na předměstí, čímž ušetříme pár dolarů, které obratem investujeme do nových hudebních technologií a piva. Od té doby se pobyt v Bostonu stal rázem mnohem snesitelnějším. A to nemluvím o diskuzích na téma hudební skladby, softwaru, hardwaru, posledních hudebních trendů atd. Josef mi hodně pomohl nevzdat mou bostonskou anabázi předčasně a já na druhou stranu doufám, že jsem zase jeho trochu popostrčil k tomu, aby opustil práci taxikáře a vrhnul se do riskantního kroku - profesionálního podnikání v hudební a zvukové oblasti. Pokud vím, tak se mu v ní daří. Dál nemohu nevzpomenout Kena Greenhouse, což byl učitel na Berklee. Nikdy jsem nepotkal muzikálnějšího a pozitivnějšího člověka. Jeho podpora mých skromných projektů byla mimořádně motivující! Odešel z Berklee ve stejný rok jako já a od té doby se mi nedaří ho sehnat... Snad se mi to jednou povede a já mu budu moct za všechno poděkovat.

Jaké byly tvé první nahrávky?

Pominu li písničky, které jsme točili s kapelou Tonic nebo později třeba pro Petra Kotvalda, moje první vlastní profesionální nahrávka byla až práce na albu Hourglass. V roce 1990 jsem u Eddieho Parmy v jeho pražském studiu natočil všelijaké nápady a pásky jsem odvezl do Kalifornie, kde jsme to v Duncan Studiu s Johnem Karrem smíchali. Při následné prezentaci jedné písničky z toho alba v Československé televizi jsem se tehdy seznámil s naším společným kamarádem Vítkem Pokorným, který tam ten pořad tak trochu řídil. Na základě zmíněné "show" pak začala naše dlouholetá spolupráce s Popronem, došlo k vydání desky Hourglass, následovala moje profesionalizace... Vítek byl tedy de facto iniciátorem jednoho klíčového momentu mého života.

A co filmová hudba?

Děkuji za optání - je to moje velká láska, ale taková trochu neopětovaná. Jako holka, co s vámi příležitostně ráda stráví noc, ale láska to není, a ona se pravděpodobně nakonec stejně vdá za nějakého morouse od vedle? Takže co chci říci: tu a tam mám příležitost složit hudbu k filmu, ale cítím, že bych potřeboval skládat filmovou hudbu mnohem častěji, abych si zafixoval ty správné návyky, abych se ničím nezdržoval a mohl se plně soustředit na kreativní stránku věci. Abych byl prostě tak dobrý, jak cítím, že bych toho byl ve skutečnosti schopen. Někdy přemýšlím, jestli je to místem, kde žijeme, nebo zdali mi prostě není shůry dáno v tomhle oboru, jakkoliv ho mám teoreticky nastudovaný, skutečně uspět. Ať tak či tak, snažím se neustrnout, dělám i velmi malinké audiovizuální zakázky a filmíky studentské, dokumentární a vůbec roztodivné, abych, až třeba jednou přijde něco velkého a hezkého, byl připraven. Už na to nicméně netlačím, uvidíme...

Málokdo ví, že hraješ v kapele Martina Pošty...

Hrál jsem již v různých kapelách: jako dospívající ve školní skupině Spray - měli jsme plno hitů školních besídek, potom jsem hrál v kapele Tonic, kterou prošli i budoucí muzikanti par excellence jako třeba Robert Kodym, Mirek Vydlák nebo Mirek Chyška. Pak přišla kapela Parament, chvilku jsem hrál s Petrem Kotvaldem, Daliborem Jandou... A teď po letech zase hraju s ex "Tygrem" Martinem Poštou v kapele Poste Restante. Kapela je legrace s negativním efektem na rodinný rozpočet všech zúčastněných. Avšak bez legrace by to  v životě nešlo, že?

Přestože jsi vystudoval v USA prestižní školu, komponuješ převážně relaxační a meditační hudbu...

Jsou to paradoxy, že? Buď pro to mám velký talent, nebo je to obor tak jednoduchý, že v něm může uspět kdokoliv. Anebo je to shoda okolností? Sám nevím...  I po dvaceti ambientně relaxačně meditačních CD se učím, jak to dělat co nejlépe. A ačkoliv tenhle obor nemá mezi muzikanty kdovíjakou prestiž, nemyslím si, že by se mu mohl věnovat každý. Aby si vás někdo i po dvaceti letech kupoval, musí mu vaše hudba něco přinášet. Jsem vděčný za to, že sebe i svou rodinu mohu uživit komponováním, velkou měrou právě díky relaxační a meditační hudbě. Moje ambice jsou pochopitelně i jinde než pouze v tomto oboru, ale to, zda se naplní, není jen v mých rukou... Tak to aspoň vnímám.

Velice úspěšné jsou prý tvé nahrávky pro děti. Je tomu tak?

Myslím, že na české poměry rozhodně ano. Teď v době rozkladu gramofonového průmyslu se prodalo několik desítek tisíc mých CD pro děti. Jeden titul byl dokonce nejprodávanější i v portugalských a řeckých iTunes - tam mě ovšem znají pod pseudonymem Robert Robinson. S hudbou pro děti je to tak trochu jako s meditační hudbou: jako těžiště mých skladatelských aktivit to nevnímám, ale možná právě proto se tak daří. Po několika albech pro mrňouse zakládáme i televizní stanici pro děti a další doprovodné projekty. Někdy se prostě stane, že se život vyvíjí trochu jinak, než jak jsme o tom snili. Je ale vždy zázrak, když přijde jakákoliv příležitost k tomu, aby člověk dělal něco užitečného. Myslím, že zrovna hudba pro děti užitečná je.

Kdy je hudba léčivá?

Podle mě je hudba léčivá vlastně vždycky. Ale jak už to v životě bývá, záleží na obou stranách dialogu, tedy jak na autorovi a interpretech, tak i na posluchači - jak moc ta energie, která je zakódovaná v každé notě, bude nakonec proudit a léčit. Jsou lidé citliví a otevření, na které dobře působí i vcelku vzdušná, prázdná a řídká hudba, dokonce ji vyhledávají. Příkladem budiž třeba New Age nebo relaxační hudba.

U takové hudby totiž mohou lidé skutečně odpočívat a lehce meditovat. Něco, co u Mahlera jde jen stěží. Podle mě ale i právě třeba "těžkotonážní" Mahler dokáže léčit právě tou silou, tou jistotou, kterou v sobě jeho hudba obsahuje, totiž tím, že existuje cosi, co nás přesahuje. V uvědomění si toho prostého faktu (já to aspoň za fakt považuji) je přeci něco ohromně osvobozujícího a v důsledku i léčivého. Bach to dotáhl do absolutní dokonalosti. Jsou i autoři, kteří se specializují na tvorbu jakési "negativní" hudby, ale já si myslím, že pro ně samé je taková tvorba určitě léčivá. Dokážu si představit, že i pro některé posluchače může mít přímo terapeutický efekt. Takže mi ukaž hudbu, která určitě není léčivá! Pro mě osobně jsou neléčivé skladby třeba některé dechovky nebo naše normalizační šlágry, taky moc nechápu japonskou a čínskou populární hudbu, ale jak jsem naznačil na začátku, to je můj přístup - přístup posluchače. Nedokážu objektivně říct, že taková hudba nemůže pomáhat lidem, kteří jsou právě na ni "naladěni". Intuitivně cítím, že člověk, který v sobě nemá žádný přetlak té vesmírné energie, která musí z nějakého důvodu ven, prostě žádnou hudbu nikdy nevytvoří. Nebude na to mít čas, chuť, sílu. Takže z toho plyne, že i ta největší hudební hloupost v sobě léčivý potenciál asi má.

Na čem tedy nyní pracuješ?

Je toho dost. Se slovinskou režisérkou Emou Kugler pracujeme na novém filmu "Echoes Of  Time And The River", kde mám na starosti surround sound design a abstraktní skladby, které by spojovaly tvorbu George Crumba s Eminým scénářem.

Ale v tuhle chvíli mě zcela naplňují dva projekty. Ten první, osobnější, je dokončení všeho důležitého a dosažení co nejdokonalejší realizace koncertní série Hlasy světla 3D. Druhým projektem, který mě moc baví, je skladba filmové hudby k filmu Steva Lichtaga Aldabra, který si pod svá křídla vzalo americké Disney studio, takže ho uvidí a uslyší zřejmě celý svět. A to je veliká zodpovědnost. Na hudbě k tomuto filmu spolupracuji s panem Peterem Gabrielem a to je splnění mého dětského snu! No a spolu jsme koncem léta po mnoha letech konečně natočili to tvé meditační CD "Miloš Matula: Meditace".

Celý nezkrácený rozhovor najdete v knize Miloše Matuly Hvězdy ezoterického nebe 2 - Kniha plná zdraví.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2015.