Zdeno Brnoliak

Muzstagh Ata se tyčí do výšky 7509 metrů na hranicích mezi Tádžikistánem a Čínou. Je 49. nejvyšším vrcholem světa a leží v pohoří Karákóram, které zahrnuje 4 osmitisícovky včetně druhé nejvyšší hory K2.

Při své výšce představuje jeden z nejlehčích vrcholů v této kategorii. Naproti tomu ho však ledovcové trhliny, hluboký sníh, silný vítr a vysoká nadmořská výška stále činí těžko pokořitelným cílem. K výstupu na podobný vrchol jsem se chystal už dávno. Že to bude právě Muzstagh Ata jsem se rozhodl až po přečtení inzerátu, v němž irský dobrodruh Phill hledal společníky pro výstup na již zmíněnou horu.

Po nekonečných přípravách, neúspěšném hledání sponzorů, komplikovaném shánění vysokohorské výbavy a nesnadném tréninku v horách jsem se nakonec připojil k Phillovi jako jediný.

Když nemůže hora k Mohamedovi

Svůj vrchol jsem prvně spatřil zpoza velbloudích hrbů...

Místní obyvatelé využívají velbloudy při nošení těžkých břemen. A tak i naši výstroj spolehlivě vynesli do základního tábora na planinách ve výšce 3800 metrů.

Do dalších táborů je nutné vynést jídlo, výstroj a další stany, a tak jsem se začal seznamovat s horou a s 30kilovým batohem na zádech. Tréninky s vodou v krosně mě přesně na 30 kilo připravily, ale už ne tak na nadmořskou výšku a s ní spojené zadýchávání z nedostatku kyslíku. Už postavení stanu v prvním táboře bylo téměř nemožné. Severní vítr nám vytrhával stan z promrzlých rukou, a až po více než hodině se nám podařilo stan ukotvit kameny.

Večerní rituál byl neměnný - postavit stan, uvařit večeři a rozpustit sníh na čaj. Tak jako u jiných se i u mne znovu objevil herpes, nos se mi už předtím sloupal od spálenin ze slunce.

Sněhová bouřka

Vysoká nadmořská výška zapříčinila náš pomalý postup do druhého tábora. Jednu nohu kladete maximálně před špičku druhé nohy, a to vše tempem zpomaleného filmu.

Celou dobu se snažíte co nejvíce dýchat ostrý a mrazivý vzduch, protože nemáte dostatek kyslíku. Silný vítr vám ho totiž krade přímo před ústy.

Když jsem postupoval k ledovcovému poli s trhlinami, tak se z dálky přiblížily mraky. Za necelých 20 minut jsem se už ocitnul v prudké sněhové bouřce. Byl jsem pohlcen hustou šedou mlhou. Vyšlapaný chodník zavál za pár minut sníh a dostavil se pocit beznaděje a strachu. Vítr se mnou lomcoval ze strany na stranu i přes váhu mého batohu. A do toho bičujícího sněhu se přidaly i blesky, které jsem vnímal jen jako oslnivé záblesky žlutého světla, doprovázené nepředstavitelným burácením hromů v mé těsné blízkosti.

Lehl jsem si na zem, a protože jsem měl na zádech těžký batoh, začal jsem klouzat dolů po břichu. Sestupoval jsem tak rychle, jak se jen dalo, ale bouřkový mrak byl rozsáhlý a já jsem prakticky nic neviděl. Vtom se z mlhy vynořili dva ruští lezci. Tomu, že bouřka za chvíli přejde, jsem uvěřil až po 15 minutách, kdy bouřka skutečně začala ustávat.

A tak jsem si nasadil zpět na záda můj těžký batoh a vyrazil nahoru. Až doposud bylo mé tempo pomalé, ale teď jako by se téměř zastavilo. Za bouře nafoukalo hodně nového sněhu a chvílemi jsme se bořili až po pás. Ze všech sil jsem se snažil udržet tempo strojově postupujících Rusů. Dostali jsme se pod kolmou ledovou stěnu, po které jsem se marně pokoušel vyšplhat na laně. Nasadil jsem proto mačky, což znamenalo v téhle výšce ztrátu asi 20 minut. Batoh jsem si přivázal na konec lana a po stěně jsem vystoupil lehčí o 25 kilo. Na vršku jsem se zapřel nohama a vytáhl k sobě i můj batoh. Zdolání téhle stěny mě úplně odrovnalo a zůstal jsem bezvládně ležet na sněhu.

Mezitím se mi Rusové vzdálili, a tak jsem bez dalšího oddychu vyrazil za nimi. Po dalších 6 hodinách nám došlo, že to dnes už do dalšího tábora nestihneme, a rozhodli jsme se přenocovat na trase. Při stavění stanu se Rusům vysmekla asi 4metrová tyč a propíchla čerstvě napadaný sníh tak rychle, že ji už nikdy víc nenašli. Já jsem postavil svůj stan za dvě hodiny.

I přes nechuť k jídlu je nutné se najíst, neboť vaše tělo potřebuje načerpat novou energii.

Zdolání sněhového převisu

Přes noc opět nafoukalo hodně sněhu a já jsem v tento den sestupoval po čerstvém sněhu jako první. Dostal jsem se do asi osmimetrového sedla, kde se po obou stranách svah strmě svážel do ledovcových trhlin. Cesta v kolmé stěně vedoucí nahoru teď byla zavátá vysokým sněhovým převisem. Nezbylo nic jiného, než vylézt nahoru stěnou a začít nad sebou shazovat sníh s tím, že jsem se potom musel po břichu přehoupnout přes převis. Nakonec se mi to podařilo.

Neustávající bolest hlavy, opary na rtech a nose, bolest v krku od studeného vzduchu, spálený nos od ostrého slunka, nechuť k jídlu, únava a kašel by se daly ještě zvládnout, ale asi nejhorší je spaní ve stanu. Pořádně si neodpočinete ani v noci, protože se stále probouzíte zimou nebo hlukem, když se stanem lomcuje vítr.

Zlomený malíček a boj o stan

Přišel čas na můj první pokus o zdolání vrcholu. Můj lezecký parťák Phill si mezitím  v půjčených botách (původně se chystal lézt v turistických) zlomil malíček a musel se vrátit zpět do civilizace. Já jsem se naopak od ní vzdaloval. Po jednotvárném a vyčerpávajícím výstupu skrze mrak se mi konečně z mlhy vynořil i třetí tábor. Čínský horský vůdce v základním táboře mi přislíbil, že můžu přespat v jejich stanu, protože oni tam tento den nedorazí. Když jsem se ale ve stanu občerstvoval, přiblížila se skupina čínských lezců, kteří mě ze stanu začali vyhazovat. Nepomohlo nic... Musel jsem se nasoukat zpět do oblečení, sbalit vyhřátý spacák, obout  promrzlé boty a naházet zpět všechno do batohu. Rozzlobený na nespolehlivého vůdce jsem zpupně sestupoval dolů a doufal, že v níže položených stanech najdu alespoň jedno volné místo. Nakonec jsem tam našel nejen celý prázdný stan, ale i německého lezce Christophera z našeho základního tábora. Ze sněhu jsem vyhrabal dnes už druhý stan a odpadnul jsem hned vedle kyslíkových bomb, které tam byly. Termosku, čelovku, mobil a baterku z foťáku jsem natlačil k sobě do spacáku, abych je svým teplem ochránil před zmrznutím. Stále silnější vítr lomcoval každou chvíli se stanem a střílel spršky sněhu přímo na jeho stěny. S bolestí hlavy se mi podařilo usnout jen na pár hodin nad ránem.

Konečně na vrcholu

I dvě hodiny trvá, nežli se oblečete do nespočetného množství vrstev, sbalíte všechno potřebné do ruksaku a nasoukáte se do zmrzlé výstroje a bot. Christopher nasadil vysoké tempo. Povrch sněhu se mezitím změnil v ledovou desku, která se svou tvrdostí blížila betonu. Rychlé tempo mě začalo dusit a omezil jsem dýchání jen na rychlé, útržkovité a mělké nádechy. Po pár hodinách se Christopher zastavil na skalnatém kopečku. Vždyť je to náš vytoužený vrchol! Vyhrkly mi slzy do očí a nechtěl jsem uvěřit, že jsem to nakonec dokázal! Bylo 12:30 a konečně jsem vstoupil nohama až na samotný vrchol. Ani silný vítr, ani -37 °C mi nezabránily v tom, abych si vychutnal krásné výhledy do dálav, kde zasněžené špice vrcholků propichovaly oblaky jako jehlice.

Slavný výrok Edmunda Hillaryho (prvního pokořitele Mt. Everestu) říká, že nepřekonáváme hory, ale sami sebe. I přes obrovské potíže a množství spotřebovaných sil jsem z těchto krásných končin odjížděl vnitřně odpočatý a nabitý novou energií na další zdolávání sebe samého? Doufám, že se mi to s trochou štěstí podaří ještě několikrát.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2015.