Historie i současnost Kjóta okouzlí duši

Dva čeští poutníci, matka a syn, se vypravili za poznáním buddhistických a šintoistických klášterů Japonska. Při té příležitosti objevují už druhý den pamětihodnosti Kjóta. Jedno ze zajímavých zastavení proběhne hned po ránu v šintoistické svatyni Shimogamo. Jde vlastně o první část posvátného komplexu, který byl postaven ještě před tím, než se Kjóto stalo hlavním městem země.

Na břehu řeky Kamo, protékající městem, stojí dvě svatyně, horní a dolní, vzdálené od sebe dva kilometry. Jsou to Shimogamo ze 6. století a Kamigamo ze 7. století, dohromady známé jako svatyně Kamo. Obě jsou umístěny na severovýchodě, právě tam, kde řeka Kamo vstupuje do města. Podle zásad geomantie severovýchodní okraj přináší neštěstí, proto se místu říkávalo "Ďáblova brána". Dvě zde umístěné šintoistické brány torii, s břevnem přesahujícím dvojici opěrných dřevěných sloupů, tak mají zabránit zlým démonům a pohromám ve vstupu na území města. V pamětních knihách jsou zaznamenány dny, kdy samotní japonští císařové sem přinášeli své obětní dary s prosbou o ochranu města a celé země.

Během dopoledne tu potkáváme rodiny s malými dětmi. Všichni ve slavnostním. Pozoruji skupinku: otec, matka, dědeček a dvě tak čtyř pětileté děti v kimonech. Dívenka jen kvete sladce růžovou barvou, chlapec má na zádech kabátku vyšitého posvátného ptáka "tobi". Všichni se modlí ve svatyni. Potom se děti fotografují s dědečkem. Dodám si odvahy a táži se, co oslavují. "Svátek otce, dědečka," zní odpověď spojená s přívětivým úsměvem. Za nějakou chvíli je tu další rodinka ve stejném složení a chlapci se vyjímá na zádech znovu pták tobi, jehož název by se dal přeložit jako pták modlitby. S těmi se už jenom zdravíme "Konichi wa!" - Dobrý den! Připomínám si svou domácí přípravu na tuhle cestu, kdy jsem se dočetla, že v Japonsku se vedle Dne matek slaví také Den otců. Je to pěkný a spravedlivě zvolený obyčej. Odcházíme širokou cestou uprostřed rozsáhlého porostu posvátných stromů, kterému se říká Les pravdy. Stromy kolem nás prý mají moc zabránit každé lži. Škoda, že není takových lesů více.

Potom směřujeme na východ k nedalekým horám Hygashiyama, kde se na úpatí nachází starobylý Stříbrný pavilon, známý jako Ginkaku. Městský autobus nás přiveze přímo ke kopci, kde ulička plná obchůdků a restaurací míří přímo ke vchodu do zahrady kláštera. Kdo chce, může se nechat vyvézt jako za starých časů v některé z rikš, tažených mladými silnými muži v černých úborech s bederními pásy. My ale raději vyjdeme po svých.

Stříbrný pavilon nechal postavit roku 1482 šogun Ashikaga Yoshimasu jako soukromou vilu, kam se uchýlil do ústraní pro zbytek svého života. Následoval tak příkladu svého děda Ashikaga Yoshimitsu, který za obdobným účelem postavil na západním okraji města Zlatý pavilon. Zatímco Zlatý pavilon do základů vyhořel a my jsme viděli jen jeho velmi zdařilou repliku, Stříbrný pavilon, sice s řadou oprav, se zachoval do dnešních dnů. Zenovým klášterem se stal až po smrti svého zakladatele v roce 1490. Vedle Stříbrného pavilonu náleží ke klášteru Kinkakuji ještě několik dalších budov, suchá písečná zahrada a mechová zahrada. Brzy po vstupu do areálu se zjeví našim očím dřevěný pavilon neobyčejné jednoduchosti a krásy, který nikdy nebyl postříbřen, a přesto působí vznešeně. Sledujeme ho přes suchou zahradu, nazývanou Moře stříbrného písku. V ní se nachází zvláštní kuželovitý útvar s useknutou špicí, jemuž přísluší pojmenování Platforma pozorování měsíce. A skutečně za měsíčního svitu má prý Stříbrný pavilon vlastnost přijímat barvu hodnou svého pojmenování. Avšak i za slunečního jasu nadšeně obdivujeme dvoupodlažní stavbu, kde se na první pohled obě podlaží stylově liší, a přece tvoří harmonický celek. Přízemní část je vystavěna ve stylu tradiční japonské rezidenční architektury a horní podlaží po čínském způsobu s posuvnými dveřmi a panelovými stěnami. Na střeše, trvale otočený směrem k východu, sedí bronzový pták Fénix a střeží uvnitř pavilonu umístěnou vzácnou relikvii, sošku bohyně milosrdenství Kanton Bosatsu, které je klášter zasvěcen.

Stojí za to projít se okolní zahradou. Ještě nikde jsem neviděla tak kouzelný zlatistý mech, který se odráží v umělých jezírkách spolu s mnoha stromy, okrasnými kameny a několika mosty. Po vzoru jiných návštěvníků vhazuji do vybraného jezírka minci stříbrné barvy s přáním návratu. To přání pak stvrzuji krátkou modlitbou v nedaleké svatyňce. Pod vodopádem, skrytým ve stínu červeného javoru, sbírám na památku alespoň drobné barevné lístky. Spolu se synem vystupujeme po kamenných schůdcích k lesíku, kde nebojácně pobíhají jelínci, kterým někteří lidé dávají pojmenování "jelínci štěstí". Dosud jsme je znali jen z malebných obrázků volné přírody. Upravená cesta nás přivede k vyhlídce na město, které skrývá bezpočet krás. Děkujeme, že jsme tu mohli být. U východu ve stánku s upomínkovými předměty kupujeme kalendář s vyobrazením jelínků a kaligraficky zaznamenanými jmény měsíců. Je to památka na zážitek tohoto dne i celé naší cesty.

Po jednoduchém obědě v malé restauraci se chceme projít známou Stezkou filosofů. Podél umělého vodního kanálu, se vzrostlými sakurami na obou březích, posedávají na lavičkách a procházejí se spolu s námi hloučky převážně mladých lidí, zřejmě studentů z nedaleké univerzity. Čajovny i cukrárny vybízejí k návštěvě. Je dobré se na chvíli zastavit, popovídat a třeba i filosofovat. Nicméně Japonci jsou známí básníci a filosofové podnes. Zejména krátké básně haiku, reagující na svět kolem nás, jsou jejich doménou. Naším dalším cílem je známá čtvrť gejš Gion, kterou nechceme vynechat. Zvolený směr nás přivede nejprve na křižovatku před klášter Chinin, a ten nás svým bohatým životem přiměje ke krátké návštěvě. Červená brána torii nad vstupním schodištěm vytváří náležitý rámec skupince svatebčanů, kteří tudy procházejí. Jsou ve slavnostních kimonech a očividně se radují. Ženich si povyskočí a pozvedá vysoko ruce k pozdravům. Zkusíme krátce nahlédnout do areálu uprostřed rozsáhlého parku. Jsou tu svatyně, do kterých můžeme vejít, jinam zase nelze vstoupit. A potkáváme další svatby... Škoda, že čas kvapí.

Minulost připomínaná nejen gejšami

Konečně vstupujeme do uliček Gionu a rázem se ocitáme v legendami opředené minulosti Kjóta. Malé, dvoupodlažní domky ze dřeva a bambusu s prejzovými střechami, vyzdobené lucernami, navozují správnou atmosféru. Vyvěšené plakáty zvou na představení tradičního tance a zpěvu, do divadla i kina. Volně se procházející lidé, od dětí přes maminky, otce a babičky ve svátečních kimonech, vytvářejí neopakovatelný kolorit. Jen občas vadí projíždějící auta. Nejlépe je přijít sem až se setměním. To předvádějí svou krásu a umění gejši současnosti. Jsou to vzdělané mladé ženy, znalé jazyků, historie i dějin umění, které se na čas stávají důstojnými společnicemi svých hostů. Ve speciální škole pro výchovu gejš studují zpěv, klasické divadelní a taneční umění, společenskou výchovu japonskou i západní, vázání květin, národní rituály i obyčeje.

Chodíme už po městě nějakých osm či devět hodin a díky mnoha zážitkům se necítíme ani příliš unaveni. Vydáváme se ještě na procházku po rušné a přebohaté ulici Kawaramachi, plné obchodů a lákadel moderní doby. Líbí se nám, že všechny domy zachovávají určitý styl, nejsou to věžáky, které by příliš vybočovaly z celkového charakteru města. Brzy nasedáme do městského autobusu, abychom na ulici Imadegawa vyhledali obchod se starožitnostmi. Je to spíše vetešnictví, které jsme si nechali poradit panem domácím našeho hostelu. Jsou tu k dostání staré lampy, keramika, koberce, šatstvo, hračky a veteš všeho druhu. My bychom rádi sehnali tradiční japonský podlouhlý závěsný obraz, který by nám připomínal naši cestu. Na nový nemáme, jsou příliš drahé. Už to vypadá, že odejdeme s nepořízenou, když syn volá: "Mami, podívej, co tu na nás čeká!" a z hromady zaprášených rour, do kterých se takové obrazy smotávají, vytáhne obrázek poutníka na úzké stezce v horách. Nic lepšího jsme nemohli najít. Vždyť teprve před dvěma dny jsme se vrátili jako prostí poutníci z posvátné cesty po ostrově Šikoku a jeho buddhistických a šintoistických klášterech.

Večer nás čeká setkání s dlouholetým kamarádem Yusuke Isidou, japonským cestovatelem a spisovatelem, který přijel pro několik hodin setkání až z hlavního města Tokia. Dojde při tom na návštěvu suši restaurace a ochutnávku vyhlášené japonské speciality, suši připraveného ze vzácných úhořů. Nesmí chybět ani přípitek japonské pálenky z rýže, saké. Je krásné mít dobré přátele na druhém konci světa! Svět není tak velký, jak se zdá, když ho spojuje upřímné lidské přátelství.

Tento i předcházející díl (PHOENIX 12/2014) naleznete v knize Matka a syn poutníky v Japonsku autorky paní Aleny Bímové.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2015.