Divoká a široká řeka Usumacinta tvoří z velké části státní hranici mezi Mexikem a Guatemalou. Na jejím břehu žije indiánský kmen Lacandonů, který si do dnešních dnů zachoval rysy, jazyk i některé zvyky slavných Mayů. Navíc někteří zasvěcenci znají posvátné mayské stavby a místa pro novověk stále ukrytá uprostřed džungle. Dosud odkryté památky mayské kultury udivují celý svět, a tak není divu, že nové objevy lákají pozornost odborníků, turistů i dobrodruhů.

Santiago de Compostela volá poutníky z celého světa. Vznikají sdružení a bratrstva jejích přátel. V brazilské propagační brožurce jsem našla přiléhavé pojmenování pro tuto pouť – Cesta Slunce. Tak jsem si pro sebe nazvala i letošní čtrnáctidenní pouť, pátou etapu sedmiletého jarního putování z Francie do španělského Santiaga spolu se skupinou přátel českého sdružení ULTREIA. Píseň a zároveň heslo poutníků "Ultreia" nás zve každým rokem dál a výš. Tentokrát se mnou vyšel na cestu i můj muž. Tím se splnil jeden z našich životních snů. Bůh nám pomáhej! Pro vykreslení nálady vybírám jen čtyři z řady pozoruhodných míst, řazených za sebe jako zrnka posvátného růžence.

Monte Alban, v překladu Bílá Hora, se zvedá v Oaxackém údolí na jihovýchodě Mexika do výšky 2000 m nad mořem. Starý indiánský národ, který dnes nazýváme Zapotéky a jehož předkové se sami pojmenovali Lidé z mraků, přetvořil tuto horu tak, že dnes neznáme její původní vzhled. Velkolepé prostranství na zkoseném vrcholu dalo vzniknout městu s jedním z nejkrásnějších náměstí v předkolumbovské Americe.

Ten podivuhodný světelný jev jsem spatřila až při své druhé návštěvě mexického Xochicalca. Široký tok světelných paprsků proudící do nitra velké podzemní observatoře je totiž lidskému oku viditelný jen 105 dnů v roce. Neznajíc tuto astronomickou zákonitost a zároveň záhadu jsem při prosincové návštěvě stála jen bezmocně u mříží uzavírajících vchod do tajemného podzemí, zato už v únoru byla má snaha korunována mimořádným zážitkem.

Každý z nás nosí ve svém srdci místo, které je mu nad jiné blízké. Místo, jehož půvab časem nezevšední, krása nevyprchá a jehož barvy zůstávají i po mnoha letech stále stejně jasné. To krásné vzpomínky promlouvají z hloubi našich niter a dál tichounce šeptají svůj dávný příběh o lásce, radosti a obyčejném lidském štěstí. Také já mám svoje oblíbené místo, kam se dodnes velmi ráda vracím.