Indie je země obrovských kontrastů. Na jedné straně jsou zde neuvěřitelně milí lidé a k vidění nádherné starobylé památky, na druhé straně turisty zarazí špína, odpadky a zápach. Indie proto člověka buď dostane, nebo o ní už nikdy nebude chtít slyšet. U mě nastal případ první, a proto jsem do různých koutů Indie zavítal v posledních pěti letech již třikrát a rozhodně ne naposledy.

Řekneme-li Sicílie, mnohému z nás se hned vybaví Etna. Vzhledem k opakovaným erupcím v posledních letech se dá říci, že je to největší aktivní sopka světa a zřejmě také nejnavštěvovanější a nejobdivovanější. Údaje o jejích rozměrech se liší snad s každou větší erupcí a měnícím se povrchem. Nejčastěji se uvádí, že dosahuje výšky 3350 m n.m. a zabírá plochu 1250 km čtverečních. Má čtyři hlavní krátery a několik stovek vedlejších, menších kráterů. Její vrchol, zdobený velkou část roku bílou sněhovou čepičkou, je vidět z dálky až 250 km. Často může pozorovatel spatřit bílý sníh zalitý jazyky vytékající lávy, nebo naopak tmavý lávový povrh přerušovaný menšími sněhovými poli. Uvádí se, že vytékající láva může být horká až 1100 stupňů Celsia a než zcela vychladne, potrvá šest až sedm let.

Sicílie je největším ostrovem Středomoří, vzhledem ke svému trojúhelníkovému obrysu přijala v antice jméno Trinakrie – země tří vrcholů a podnes se na tento další název nezapomíná. Od nepaměti přitahuje pozornost potenciálních osadníků a dobyvatelů. Její historie je stará více než tři tisíce let. Už Homér nám ve svém slavném eposu vypráví, jak bájný Odysseus proplouval při svém strastiplném putování obávanými vodami mezi Scyllou a Charybdou, obludami ovládajícími nebezpečné proudy v Mesinské úžině, která odděluje Sicílii od italské pevniny.

Zadumaný, pokojný sled lesů, jezer, vřesovišť a mokřin protkaný světly starobylých měst a vesniček, připomínajících živé skanzeny, i jantar z břehů nejsevernější části Baltského moře - to je Estonsko. Po staletí se tu v nadvládě střídali mocní sousedé, Rusové, Švédové, Dánové i němečtí řádoví rytíři, až konečně ve dvacátém století svitla hvězda svobody. Nejprve nakrátko mezi dvěma světovými válkami, pak v roce 1991 Estonsko jako první pobaltská zem vystoupilo ze Svazu sovětských socialistických republik. Více než 60 % z necelých dvou miliónů obyvatel tvoří Estonci a téměř jednu třetinu Rusové. Kdo z Rusů chce získat státní občanství, musí složit zkoušku z estonštiny. Estonci jsou hrdí na svůj ugrofinský jazyk a své národní tradice, rádi vyprávějí mnohé legendy a podivuhodné příběhy.

Pískovcové skály rozžhavené letním sluncem do okrové barvy, rozlehlé sosnové háje, bizarní romantické zříceniny středověkých hradů, vesničky jako malované a schoulené do hlubokých stinných údolí, jimž místní lidé neřeknou jinak než doly, chladivé stružky potoků prodírající se mezi skalními masivy – to vše již učarovalo mnoha poutníkům schopným vnímat a pojímat krásu přírody v území zvaném Máchův kraj. Dávno tomu, kdy Karel Hynek Mácha (1810 - 1836), spolutvůrce českého básnického romantizmu, napsal verše o kraji, který dnes nese jeho jméno. "Tam na svých toulkách pozdravujte zemi. Ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou." Stejně tak dávno tomu, kdy zpráchnivěly kosti jiného neobyčejně nadaného umělce a obdivovatele tohoto kraje – Václava Levého, žijícího v letech 1820 - 1870. Osud mu předurčil, aby se stal tvůrcem monumentálních děl vytesaných do pískovcových skal na Liběchovsku, jež se rozkládá na okraji Máchova kraje.