Pohlazení
Existují příběhy, které píše sám život. Příběhy s dobrým koncem, ale i ty se špatným… A pak jsou příběhy, které píše naše duše. Duše toužící po pohlazení, po troše útěchy, často po nedostávajícím se pocitu bezpečí v dnešním „nebezpečném světě“.
Jistě znáte ten pocit, kdy je již té reality příliš, a vy toužíte přenést se do světa snů, kde vše je možné a každý příběh končí v dobrém… U nás naleznete obojí – příběhy ze života i příběhy smyšlené, žádný vás však nezklame a všechny vaši duši pohladí.
Další témata: Zdraví, Psychologie a vztahy, Esoterika a víra, Nadpřirozeno, Jídlo, Výlety, Rozhovory, Ostatní
-
Jethrův svět
Můj pes Jethro, rotvajler, byl vždycky mírný, něžný a dokonale vychovaný. Hned v okamžiku, kdy jsme se uviděli v psím útulku – tehdy mu bylo devět měsíců – až do dne, kdy zemřel, byly jasné dvě věci: že mezi námi dvěma existuje výjimečný, neopakovatelný vztah a že Jethro má zázračnou a soucitnou duši.
-
Zloděj koček
Ruth zavolala do veterinární nemocnice, kde jsem pracoval, a svěřila se, že její kocour se v posledních několika dnech chová divně. "Nemohl by někdo přijít a Alberta vyšetřit?" žádala stará paní naši recepční. Recepční jí položila obvyklou otázku: "Nemůžete přinést Alberta k nám? Nemůže vás dva někdo přivézt? Nemůžeme vás dovézt my?" Rutht vysvětlila: "Neřídím. Nemám příbuzné, co by mě k vám přivezli. Nechci, abyste mě tady vyzvedli. Chci, abyste přijeli ke mně. Můj kocour je pod postelí a odmítá vylézt. Dělám si kvůli němu starosti. Prosím vás, přijeďte!"
-
Kolega Morris
Dokud byl náš šestnáctiletý kocour Morris mladší, byl neomezeným vládcem celé čtvrti. Tuláček, kterého jsem si jako ročního přinesla z útulku, si na život v bytě zvykl bez problémů. Rvačky s ostatními pouličními psy a kočkami a vyžírání zbytků z popelnice mu zřejmě moc nescházely. Ale i když byl u nás neskrývaně šťastný, láska k životu pod širým nebem ho nikdy úplně neopustila. Celé hodiny sedával v otevřeném okně ložnice a čumáčkem přitisknutým k ochranné síti větřil a sledoval ruch v parku o tři patra níž.
-
Vidíš mě?
Když jsem byla malá, sestra strkávala prsty pod dveře u koupelny a vrtěla jimi. "Vidíš mě"? smála se vždycky. "Běž pryč"! odháněl ji každý, kdo byl zrovna uvnitř. Prostrčila dovnitř další prstíky. "A teď? Teď mě vidíš"? "Ano, vidím. A teď zmiz." Konec tohoto období jsme všichni přivítali. Věřila jsem, že dny, kdy mě někdo špehoval přes zavřené dveře, už nenávratně skončily.
-
Pufínčin dárek - Listina kočičích práv
Jednoho parného srpnového dne jsem se rozhodla, že si obstarám kočku. Můj krásný věrný belgický ovčák právě zemřel stářím a já potřebovala věnovat lásku novému mazlíčkovi. S kočkou jsem sice neměla žádné zkušenosti, jenže jsem se nastěhovala do nájemného domu, kam psi nesměli. Můj snoubenec Ron, který byl veterinář, mě přesvědčil, že kočka bude to pravé.
Váhavě jsem zamířila na veterinární kliniku, kde měli i malý útulek pro opuštěné kočky. Když jsem otevřela dveře a ucítila závan horkého páchnoucího vzduchu, měla jsem sto chutí se otočit a na nápad s milou kočkou se vykašlat. Nakonec jsem vydržela. Unavená pečovatelka mě zavedla ke kotcům. "Vybrala jste si špatný den," stěžovala si. "Před pár hodinami nám vypadla klimatizace a ventilátor máme jen jeden."
Na první pohled bylo zřejmé, že kočkám to moc dobře nedělá. Ležely bez pohybu, většinou necukaly ani konečky ocasu. Dokonce se ani zvědavě neohlédly, i když hosté sem asi v celých zástupech nechodili. Některé spaly, jiné byly jen ochromené tím horkem. Těžko jsem se mohla rozhodnout, které z těch ochablých tělíček by se mi líbilo jako mnohaletý společník, takže trochu zklamaně jsem se obrátila k odchodu. Stejně bych radši měla psa.
"Mňau." Ohlédla jsem se po pečovatelce a pak jsme se obrátily po zvuku. "Mňau." Mezi mřížemi se protáhla šedá packa a smaragdové oči se snažily upoutat mou pozornost.
"Tuhle si vezmu," vyhrkla jsem bez rozmýšleni. Sama jsem se podivila, co to vlastně dělám.
Veterinář ji krátce vyšetřil a předal mi ji. Zajela jsem s ní na Ronovu kliniku. Ron mě ujistil, že kočka je zdravá, ukázal mi, jak ji správně držet, kde a jak ji drbat, aby se jí to líbilo, a jak si získat její důvěru; to poslední nebylo snadné, protože kočka žila dlouhou dobu na ulici a byla vystrašená. Dala jsem jí uličnické jméno Pufínka a odvezla ji do svého úhledného a uklizeného městského bytu.
To nezvládnu! prolétlo mi hlavou v tu vteřinu, kdy Pufínka vystřelila z přepravky a prosvištěla bytem jak šedivá šmouha. Než jsem zjistila, co všechno je před ní v nebezpečí, stačila rozbít pár váziček, ozdobných předmětů, shodit z police spoustu knih, z psacího stolu skutálet spoustu propisek a fixů. Všude vlezla, všude se protáhla, všechno očichala a zkusila, jak moc je to upevněné. Nové škrabadlo jí nepadlo do oka, takže drábky si brousila na pohovce, naštěstí na té staré. Později si však oblíbila nohy starožitného stolu po mých rodičích a já šílela. Když mi Pufínka zrovna necupovala a nedemolovala byt, číhala, kdy otevřu dveře na chodbu, aby se pokusila o útěk.
Z těch bitev u domovních dveří jsem si odnášela paže plné škrábanců. Koneckonců to byla deseti měsíční kočka zvyklá žít pod širým nebem, která se musela protloukat na vlastní pěst. "Dej jí čas," radil mi Ron. Já ale brala Pufínku na milost jen v noci, kdy se mi stulila na přikrývku a předla mi do snů.
O dva roky jsme se s Ronem vzali a všichni tři jsme se přestěhovali do velkého bytu na předměstí, v sousedství nové kliniky, kterou Ron zložil se svým partnerem. Byt byl dvoupodlažní a Pufínka měla na hraní hned dvě patra, takže choutky na útěk ji konečně přešly. Zato se začala chovat nepříjemně teritoriálně. Rozhodla se, že vyšší patro je pouze její, a kdykoli jsem začala stoupat po schodišti nahoru, Pufínka na mě skočila zpoza rohu a kousla mě do kotníku. Brzy mě donutila nosit doma kotníkové tenisky. Nepřestávala jsem litovat, že místo té bestie nemám malého mazlivého pejska, který by nekousal a neškrábal a neútočil.
O pět měsíců později jsem se dozvěděla báječnou novinku – byla jsem těhotná! Začalo to bez problémů normálními ranními nevolnostmi a celodenní únavou. Kdykoli jsem se vrátila ze školy, kde jsem učila, natáhla jsem si kotníčkové sportovní boty a připravila se na souboj s Pufínkou. Vyšla jsem do patra, Pufínka na mě skočila ze zálohy, kousla mě a já prchla do ložnice, shodila boty a zalezla pod přikrývku. Pufínka se mi uvelebila na nohou a tichým předením nás ukolébala k spánku.
Ve třináctém týdnu jsem potratila. Ron mě odpoledne odvezl domů a snažil se mě povzbudit. "Ale já potřebuji být chvíli sama," naléhala jsem, ať se vrátí zpátky do zaměstnání.
"Sama nebudeš," připomněl mi. "Než se vrátím domů, postará se o tebe Pufínka." Nedůvěřivě jsem na něho vytřeštila oči a potřásla hlavou. Radši bych se vracela domů k pejskovi.
Rony odjel a já vešla do bytu. Působil temně a osaměle. Nazula jsem si kotníčkové boty a zamířila do patra. Nahoře ze tmy blýskly Pufíčiny šikmé oči. Stála jako socha, připravená k útoku. Ztuhla jsem. "Prosím tě, Pufínko, dneska ne," zaprosila jsem se slzami na krajíčku. A najednou toho na mě bylo moc. Posadila jsem se na schody a hlasitě jsem se rozplakala.
Pufínka zaváhala a pak si taky sedla. Když jsem si konečně otřela slzy, došla jsem do ložnice a kočka po mně ani jednou neskočila. Nechala mě projít a myla si přitom packu. Zula jsem se a zhroutila se do postele. Pufínka skočila na přikrývku a zadívala se mi do vlhkých očí. Vztáhla jsem k ní paže a kočka vůbec poprvé přišla blíž a drsným jazýčkem mi olízla slzy. Usmála jsem se a ona se mi s předením stulila do klubíčka na břiše, jako by mi chtěla vynahradit tu náhlou prázdnotu.
Dnes, o dvanáct let později, si Pufínka hoví na posteli v našem novém domě. Chvílemi se ohlédne k oknu, za kterým zní křik. Ví, že každým okamžikem se rozlétnou dveře a dovnitř vpadne naše pětiletá Julianne a jejich společný kamarád – naše kolie. A pak se k honičce připojí i Pufínka a bude chňapat po kotníčkových růžových teniskách, ale jedinkrát nekousne.
Listina kočičích práv
Jsem kočka a mám jistá nepopiratelná práva:
- Mám právo chodit ti po obličeji, kdy se mi zachce, ve dne, v noci.
- Mám právo pozorovat a komentovat všechno, co děláš v koupelně.
- Mám právo brát zavřené dveře jako těžkou urážku.
- Mám právo pomáhat při přípravě každého dobrého jídla, při pečení, ochutnávání a prostě všeho, co se v domě týká jídla.
- Mám právo probudit tě ve tři ráno pokaždé,když v misce nebude dobrota podle mých momentálních představ.
- Mám právo převrhnout každou misku s vodou, kterou považuji za nevhodnou ke konzumaci. Mám právo nadávat veverkám a ptákům, co mají tu drzost proletět kolem mého okna.
- Mám právo podrobně zkontrolovat každý nákup.
- Dále mám právo na každý papírový pytlík a papírovou krabici, a to na tak dlouho, jak se mi uráčí.
- Mám právo spát v libovolnou dobu a na libovolném místě, a to bez vyrušování, i kdyby jste si stokrát potřebovali sednout, umýt ruce nebo psát na počítačové klávesnici.
- Mám právo spát na každém spotřebiči a zařízení, které hřeje.
- Mám právo asistovat u výměny povlečení a stlaní a honit přízraky zvířat, které vidím pod prostěradlem.
- Mám právo tvářit se nezúčastněně pokaždé, když mě budeš kárat za to, že jsem si ty přízračné tvory spletla s tvým palcem u nohy.
- Mám právo zneškodnit všechny prázdné roličky od papírových utěrek a toaleťáků, protože jinak by tě v noci přepadly.
- Mám právo vyžadovat tvou bezvýhradnou pozornost pokaždé, když si sedneš k práci nebo knize.
- A nakonec, mám právo na lásku, mazlení, rozmazlování a bavení, protože ti jistě nemusím vysvětlovat, že to jsou ty nejlepší věci na světě.
Pokud chybuješ, velkoryse ti odpustím. Koneckonců, jsi jen člověk. Stejně tě mám ráda.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 5/2010.
-
Odpadkové kotě
Když jsem si vzala kotě z místního útulku, bylo mi jasné, že půjde o pořádnou zkoušku mé inteligence. Vychovala jsem už dvě kočky, dnes dospělé kocoury, a věřila jsem, že zvládnu chaos kolem nového kotěte. Dělala jsem všechno správně – nakoupila jsem nejkvalitnější krmení, nejměkčí pelíšek, nejzábavnější kočičí hračky. Velmi brzy jsem si však musela přiznat, že kočka Lucy má o vlastním blahu poněkud jiné představy.
-
Strach a přízraky (3) - Za dlouhých večerů u plápolajícího krbu
-
Oživlá vzpomínka
-
Strach a příznaky (2) - České impérium přízraků
Když jsem hovořil s překladateli své knížky pojednávající o českých strašidlech, žasl jsem: o české zemi je možné bez nadsázky říci, že je v říši tajemství fenoménem, je opravdovou velmocí, bezkonkurenční velmocí, pokud se týká přízračných, tajuplných bytostí.
Do té doby, než jsem hovořil se starou anglickou lady, která mé texty překládala do angličtiny, považoval jsem její vlast za nejvýznamnější domov přízraků a oněch podivuhodných bytostí, označovaných pohádkovým slovem strašidla.
I když se považuji za vlastence, nenapadlo by mne, že Čechy mohou konkurovat staré dobré Anglii s její spoustou starodávných sídel, obývaných starobylými, po pokolení osvědčenými duchy.
"Teda, ale měla jsem s tím práci", usmívala se ušlechtilá lady, když mi překlad ukazovala, "well, to jsem netušila, co tady v Čechách je. Musela jsem jít do velšské mytologie, do skotské,… a…". V angličtině je například slovo označující skřítka. V Čechách je bohatství jeho příbuzných pojmenování; pidimužík, trpaslík, skřet, pidimuž, ohnivý mužíček, permoník, plivník, šotek. I trpaslík je ještě v další, ještě miniaturizovanější, podobě – trpaslíček. Ani jsem se nedivil, že skvělá překladatelka musela hledat v literatuře, aby se složitě přiblížila k tomu, co není v Čechách výjimečným.
A to ještě nemluvím o fantazijním bohatství podob, jaké českých strašidlům tradice přisoudila. O jejich rozmanitosti a fantasknosti by mohlo pojednávat několik tlustých knih. A ona povodeň tajuplnosti není v Čechách, v srdci Evropy, žádnou novinkou.
Už v minulých staletích se to v Čechách strašidly hemžilo, je možné nalézat románská strašidla, gotická, renezanční, barokní a tak dál.
Nedivím se onomu francouzskému profesoru, který se nedávno vydal do Čech právě kvůli tomu, aby zkoumal svět českých strašidel, považoval jej za zcela výjimečný.Při hovorech s překladateli své knihy do francouzštiny, němčiny, italštiny nebo i třeba arabštiny, jsem se přesvědčoval, že ona zkušenost s anglickým překladem nebyla náhodná.
Naše strašidla po staletí nepostihla krize
Neobjevil jsem kulturu, která by byla srovnatelná s přemírou tajemství a podivuhodných bytostí, jaké lze nacházet v naší vlasti. I ten, kdo se nezabývá "strašidlologií" zevrubněji, může nahlédnout do jednoduchých lexikonů, které o přízracích pojednávají, zjistit velmi snadno, že česká země představuje ve světovém měřítku unikát bohatstvím fantazie. A počet strašidel "na jeden kilometr čtvereční" je zcela mimořádný.
Při překladu vyprávění o podivuhodných bytostech do italštiny je potíž i s českými vodníky. Stačí se podívat na mapu Evropy a zdá se, že Itálie by uživila spoustu vodníků. A přece jakou dalo práci nalézt způsob jak přiblížit třeba našeho proslulého vodníka z Kampy. Italština nemá slovo pro vodníka. Slovo vodník se muselo vyjádřit opisem. Že by to bylo tím, že mořská voda je slaná a že vodníci jsou jako kapři sladkovodní? Chateaubribad prohlásil po své návštěvě naší vlasti, že Čechy jsou země čarodějů.
Kdo ví, zda za výskyt oné fantazie, jaká dala vznik tolika pozoruhodným bytostem, oživujícím naše města, hrady a zámky, lesy a louky, vesnice i samoty, není odpovědné, jak tvrdí někteří senzibilové, geologické podloží, které vydechuje do české země zvláštní citlivost pro mimořádné vjemy. Kdo ví, zda český národ, který nemohl hledat uplatnění v podmaňováním si dalekých krajin, nenalezl náhradu v tom, že si podmaňoval říši fantazie?
Anebo, jak soudí někteří badatelé, zabývající se tajemstvími, je v Čechách tak příznivé prostředí, že se tu po dlouhá staletí strašidlům opravdu tak líbí, že se rozhodla v našich krajinách vyhledávat a nacházet, po tolik pokolení nacházet, svůj domov?
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 3/2010.
-
Dětská pojistka