Asi před dvaceti lety jsem měl živý sen. Při plném vědomí jsem nad sebou viděl něco jako skleněné oko ve stylu malovaného "božího oka". Díval jsem se na něj udiveně, ale beze strachu. Divné mi bylo, že je jako bez života, takové křišťálové, zcela bez citu, až jakoby nenávist sálající. Protože jsem tento jev považoval za něco "imitující boží oko", přemýšlel jsem ráno, co jsem vlastně špatného udělal, že se na mě to oko tak zle dívalo.

Jak jsem se již zmínila v prvním díle, každodenní praxe s reiki mi přinesla mnoho nádherných a jedinečných zážitků. Zcela okouzlena jsem začala objevovat dosud nepoznaný svět jemných energií a občas se doslova opájela úžasnými možnostmi, které reiki člověku přináší. Mé nadšení však bylo poněkud předčasné. Reiki je totiž během na dlouhou trať, jak kdysi trefně poznamenal ing. Petr Chmelík, s nímž jsem připravovala rozhovor pro Phoenix. Ten, kdo si myslí, že má tuto energii pevně v rukou, dříve či později zjistí, jak velmi se mýlil. Nehledě na to, že chceme-li, aby nám reiki skutečně pomáhala, musíme začít s prací nejdříve sami na sobě.

Ateisté se domnívají, že celá realita kolem nich je jen nahodile se přeměňující změť atomů, nazvaná souhrnně vesmír. Existenci vyšší síly popírají proto, že jednak prý ji k svému bytí nepotřebují a jednak nikdy žádnou neviděli. Objektivní existenci všech "forem" Boha, jimiž je agitují věřící nejrůznějších denominací, přesvědčivě vyvrací. A výjimečně mají pravdu. Takový, jakého ateistům předkládají k věření členové náboženských společenství, skutečný neboli živý Bůh není…

Země trpí rakovinou, která má jméno lidská rasa. Tato planeta, jež žije, dýchá a má své vlastní vědomí, je ve stavu dokonalé rovnováhy celého svého života s každou maličkou částečkou, která činí, co musí, aby udržela celý systém v rovnováze. Je to podobné tomu, co dělají zdravé buňky v lidském těle. Po tisíce let jsme součástí tohoto vyváženého systému. V posledních několika stoletích jsme se však postavili nad přírodní řád a došli jsme k přesvědčení, že dokážeme řídit a ovládat celý systém. Jako se rakovinné buňky nekontrolovaně množí a metastazují v celém systému a začínají požírat svého hostitele, tak my exponenciálně násobíme vše na naší planetě a drancujeme přírodní zdroje, jako kdyby nezáleželo na ničem jiném, jenom na uspokojování naší nenasytnosti.

Kdyby Nadjá nebylo nejvyšší formou štěstí dosažitelného člověku, žádné radosti by mu nic neposkytovaly, protože okamžik, kdy nějaká radost dosáhne svého vrcholu, je okamžikem, v němž člověk náhle ustupuje od oné žádosti – protože už byla splněna – a od ega, které je kořenem této žádosti, a v tom okamžiku bezpečně zažije Nadjá.
P. Brunton