Nalézání vlastního já

Lidé se brání sami sobě. Není divu. Když se rodí osobnost, tak to prostě bolí. Za starých dobrých bezbolestných časů si člověk myslel, že je tím, za co se vydává. Co to s sebou neslo? Nejen to, že se opíral o ocenění a souhlas druhých, ale také se naučil spoléhat na úsudky druhých a do velké míry se řídil kolektivními názory, rodičovskými přesvědčeními, filosofiemi, společenskými představami a ismy všeho druhu. Spoléhal na instituce a na pomoc zvenčí.

To byla vodítka pro bezbolestný pohyb ve vnějším světě. Jeho hodnota a sebeúcta závisely na hodnocení druhých a na uznání či potvrzení vnějším světem. Člověk dělal to, co měl a moc o tom nepřemýšlel. Cena, kterou odevzdal za "bezbolestné bezpečí normality", byla příliš vysoká. Zaplatil sám sebou. Duševní život stísněný prázdnotou, obavami a strachem. Díky tomu žil v tiché závislosti na pocitech a názorech druhých osob. Rámec života, ve kterém se realizoval, byl víceméně určen hranicí přijatých rodičovských či konvenčních přesvědčení, atributů citových hodnot a většinových morálních standardů.

Naznačil jsem, že podstatou terapeutického procesu vymanění se z pout oběti (nevědomí) je práce, která je zaměřena na změnu přístupu. Jsme vedeni snahou vymanit se z citové a emoční závislosti a rozlišit pokřivená přesvědčení, která nás činí bezmocnými, z přesvědčení, která nám brání poznat a projevit vlastní osobnost. Ve vnějším světě jde vždy o změnu jednání, směřující ke schopnosti zvládnout konfrontaci vlastních postojů s okolím. Jednoduše řečeno, vedeme sami sebe k tomu, abychom se nenechali deptat od ostatních a našli rovnováhu mezi péčí o sebe a zájmem o pocity bližních. Pamatujme však na to, že otevřené vztahy vždy vyžadují určitou míru vzájemné závislosti, a také na to, že vymezení a ohraničení vlastního já není sobectví. Absolutní nezávislost je nirvána.

Proces vymanění se z oběti můžeme chápat také trochu jinak. Třeba jako přirozený proces zrání osobnosti. Pokud si je člověk oběti vědom, udělá vše pro to, aby se z její pasivní a závislé náruče dostal. Aby duševně vyzrál a psychicky vyrostl. Pokud si toho není vědom, udělá vše pro to, aby v ní nebyl sám. Šíří vinu, zlobu a strach kolem sebe. Vyrábí jen další oběti. Dokážeme li v sobě hledat a nést osobní pocity, vytvářet vlastní úsudky a nepřejímat je pouze z okolí, rozhodovat se v maximální možné nezávislé míře a jednat podle toho, vymezujeme si tak něco, čemu můžeme říkat osobní či vlastní Já. S ním budou přicházet nepříjemné pocity, které se musíte naučit ustát, a také spousty negativních emocí. A mnoho reakcí z okolí bude namířeno proti vám, protože začnete narušovat svým procitáním pokřivenou většinovou morálku a povrchní rovnováhu. Začnete narušovat konstantní vztahové vzorce a zaběhaná životní schémata.

Analýzou nevědomí se vracíme do nejhlubšího dětství. Vzpomínky, přání, potřeby a pocity taháme zpět do vědomí a stavíme je proti rodičovským přesvědčením a proti konvenčním potřebám společnosti. Mluvili jsme o tom, že proces vytěsnění začíná v raném dětství. Terapie tento proces ruší. Dělá opak, vrací vytěsněné obsahy zpět do vědomí.

Je to zpropadená věc a těžká stezka. Bohužel vidím až příliš často, že se lidé brání sami sobě. Příliš často na to, abych si bláhově myslel, že zrušit zaběhaná vztahová schémata a přesvědčení je snadné. Mnohým připadá těžké nést vlastní pocity, mít vlastní názory, potřeby a přání. Jsou to mnohdy velké morální konflikty. Otevřené rány se hojí dlouze a zcela nepředvídatelně vydávají stále nová a nová svědectví o člověku a jeho nevědomí. Je to pochopitelné, protože zrození osobnosti je zatíženo pocity viny. Proč to tak je? Jednoduše proto, že každý si nese vědomé i nevědomé zkušenosti z dětství, kterými byl jeho dětský a je jeho dospělý život formován. Mnohé způsoby tradiční výchovy mají ZNIČUJÍCÍ vliv na citový život a na vnímání vlastní hodnoty. Navíc KAŽDÝ, kdo tím prošel (my všichni), se obviňuje za to, co mu domestikace způsobila. Většina nedokáže přenést hladce vinu a zodpovědnost na ty, kteří se podepsali na jeho traumatech. Zkušenost ukazuje, že pro závislé dítě je emočně (nikoliv pouze rozumem) snazší přijmout řádění dospělých než fakt, že člověk je a byl obětí manipulativního a necitlivého domácího světa, a že svým vychovatelům prostě v mnohém musí přestat věřit.

Zamyslete se důkladně nad aktuální životní situací a přijměte fakt, že stav oběti není nárazový problém, nýbrž jde o problém osobní regrese, který je udržován v chodu díky přesvědčením, pocitům a způsobům chování vycházejících ze zautomatizovaných nevědomých reakcí, které nedokážeme ovládat, protože nás pohlcují a nemáme nad nimi pražádný nadhled.

Automatické reakce oběti mají co do činění s přesvědčeními, že pocity druhých, jejich přání a potřeby hrají v naší duševní ekonomii mnohem větší roli, než ty naše. Oběť nedělá to, co si přeje, a proto se v ní snadno nahromadí vztek, strach nebo lítost. Cítí se vnitřně prázdná či nenaplněná, potlačuje vlastní pocity a potřeby, proto často upadá do deprese. Oběť nerozmýšlí své možnosti tvůrčím způsobem. Podléhá zavedeným zautomatizovaným mechanizmům cítění, myšlení a chování.

Předdefinované chování, tedy chování ovlivněné přesvědčeními v souladu s automatickými reakcemi znamená, že automaticky padáme do méněcennosti, když nás někdo kritizuje, nesouhlasí s námi nebo jinak jde proti nám. Takové vnější podněty jsou vnímány jako útoky. Ty rozjíždějí silné reakce nevědomí. Jakmile se emoční reakce rozjedou, přeřadíme na automatickou převodovku a nedobrovolně se vzdáváme kontroly. Ať už emoci vyjádříme ven, nebo se ještě více uzavřeme a nekomunikujeme, je to ve výsledku stejné. Bezmoc, provinilost a strach.

Naproti automatickým reakcím stojí reakce - reakce s reflexí, v nichž dokážeme vnímat své pocity, ale nedovolíme jim, aby nás dovlekly ke ztrátě kontroly a k pohlcení automatickou emoční reakcí. Možnost uvědomit si to, co se se mnou děje, co cítím, co si myslím... zvážit si co udělám a rozhodnout se, je v tomto případě klíčovou záležitostí. Když nás postoje, chování, názory a pocity ostatních neuvrhnou ihned a zcela do méněcenných reakcí a do bezcennosti, tak dokážeme vnímat řadu možností jak reagovat, namísto jedné automatické emoční odpovědi.

Změny jednání vycházející z praxe sebepoznání jsou náročné pro každého. Uvážlivost vychází ze schopnosti mít určitý nadhled nad osobními automatickými reakcemi. Jak ho získat?

Objevování zdeformovaných přesvědčení

Transformace vědomí není žádný mentální výcvik, který vzniká pozorováním vnějšího světa či vytvářením intelektuálních pouček a názorů, ale hluboká osobní proměna související s poznáním a pochopením nevědomé mysli, jež bytostně vyžaduje rozlišení pravdy a klamu. Proto je prvním úkolem hledajícího otevřít se a rozvinout pozornost směrem k nevědomí, najít k němu cestu.

Popírání a racionalizace subjektivních pocitů je kolektivní postoj, který slouží k tomu, aby vše nevědomé zůstalo tam, kde je. I když všichni víme, že nevědomost je kořenem všech problémů, přesto halíme své nitro do mlhy. A tak mnohdy zcela nevědomě sdílíme kolektivně ustálený způsob přehlížení, popírání a tabuizování, jenž vede člověka k odmítání vidět a zjišťovat skutečnost, že realita je vytvářena v rozporu s ověřitelnými skutečnostmi.

Silná potřeba popírat nepříjemné pocity a nežádoucí fakta vede k překrucování, popírání či přikrášlování. A to všechno jenom proto, abychom uchránili své vědomí před emocionálním napětím a utekli před konflikty.  Lidé nevěří věcem a situacím, které v nich vyvolávají negativní pocity. Když se mají dopátrat vlastního úsudku, narazí mnohdy na vnitřní postoj odlišný od přejatého, což věstí konflikt, a tak se dostávají (ve jménu klamné představy souladu s vnějším prostředím nebo pod vlivem iluze, že oni sami nic nezmůžou) zpět do osidel normality. Protože normální je chovat se, myslet, komunikovat a žít stejně, jako to dělá většina lidí.

Pozměnit mýtus o sobě a začít žít sám sebe znamená znovu se zamyslet nad osobními tvrzeními a názory. Většinou zjistíme, že naše mínění o sobě samých vycházejí z toho, co si o nás mysleli, a z toho, co o nás říkali vlastní rodiče (ti druzí). Vychází tedy z jejich přesvědčení, z jejich vnímání a z jejich vymezujících postojů. Tato přesvědčení často obsahují velkou řadu negativních vymezení, tedy jakýchsi "nálepek" - jsi sobec, jsi hloupý, ošklivý, nevděčný, jsi spratek, jsi špatný člověk, jsi nedbalý, liný... Další jsou ty, které komentují nejen naše vlastnosti, ale také naše chování, postoje a pocity, popřípadě nám tzv. "doporučují", co bychom měli či neměli dělat, co bychom měli či neměli cítit, jak bychom měli uvažovat a co bychom si měli myslet.

Tak člověk konečně začne konfrontovat tato přesvědčení s vlastními pocity a vlastní životní zkušeností. Naučí se vnímat souvislosti mezi tím, co si myslí a tím, jak se u toho cítí. Propojit vědomě myšlení a cítění je základnou pro změnu myšlenkových stereotypů. Dalším krokem je poznání toho, jakým způsobem sami sebe vymezujeme, tedy jaké zaujímáme obranné, nebo útočné postoje. Obranná i útočná pozice jsou pozice, které podporují stav oběti. Je tedy zřejmé, že to je první věc, na které je třeba přestat lpět. Potřebujeme se tedy naučit zaujmout jinou pozici. Takovou, v níž bychom se neuzavírali, neobhajovali, nevysvětlovali, a odstranili z komunikace co nejvíce lítosti či hněvu, nikoliv však jejich potlačením.

Chování a komunikaci vycházející z uvážlivé reakce je třeba se naučit. Nacvičit to. Dokážeme li zůstat v klidu, přestože cítíme, co se uvnitř nás děje, tedy máme ve vědomí své vlastní pocity a respektujeme je, udržíme si nad situací kontrolu. Reakce, která vychází z tohoto stavu, je jiná a dokáže nabourat začarovaný kruh útoků, ústupů, obhajoby, obrany a vyhrocení každodenních situací. Přemýšlejme nad tím... Jak vypadají reakce, které nejsou nutně obranné, vysvětlující či obhajující?

Práce v citové rovině

V předchozí části jsem naznačil, že podstatou práce v racionální rovině je nalézání zhoubných přesvědčení, tedy těch, které nám brání citově se otevřít osobní proměně a růstu. Je také o nalezení pochopení pro to, co se  děje. Terapeutická práce v pocitové rovině je úplně o něčem jiném. Je to náročná práce a kdekdo hledá výmluvy, jak se jí vyhnout. Jde velmi pomalým tempem. Uvědomit si a rozlišit některé emoce či pocity vyžaduje především nespěchat a učit se poznávat své pocitové reakce za pochodu.

V první řadě jde o to, abychom se dokázali vymanit z pout zodpovědnosti za bolest, která nám byla způsobena výchovou, a přenést zodpovědnost na ty, kteří to způsobili. Při analýze opakovaně narážíme na silné pocity bezmoci a bezradnosti, vlastně na tytéž, které jsme prožívali v dětství, a tak většinou navážeme vztah s vnitřním dítětem - obětí,  a znovu prožíváme to, co se s ním tehdy dělo. Jeho pocity bývají velmi trýznivé a těžko se s nimi dospělý člověk srovnává. Proto je léčivé uvědomit si, že nikdo z nás nenese zodpovědnost za to, jak s ním bylo v dětství nakládáno, nikdo není zodpovědný za bolest rodičů, ani za jejich problémy. Ale je zodpovědný za to, aby stejné vzorce nevědomě nepřenášel dál.

Na začátku procesu je každý v pozici obviněného, tedy trpí mnohdy nebetyčnými pocity viny, strachem a úzkostmi. Mnohdy také zdrcujícími smutky, melancholiemi a depresemi. Vztah oběť - dítě začíná být více než evidentní. Tady si většina začíná uvědomovat vlastní nevyzrálost. Často zjišťujeme, že v prožívání chybí agrese, chybí vztek. Tuto primitivní emoci mnoho lidí v pozici oběti skutečně necítí. Mají popřený a potlačený agresivní instinkt. Z mnoha důvodů je pro ně projevování vzteku výsadou jen těch druhých. Úkolem tedy je objevit tuto primitivní emoci a začít vědomě pracovat s hněvivými fantaziemi. Pokud tato duševní aktivita chybí, je téměř nemožné jakkoliv dál pokračovat v cestě osobního růstu a vymezení své vlastní osobnosti. Agrese není destruktivita. Hněvivé fantazie mají léčivý účinek a umocňují celý proces osobního probuzení. Existuje však mnoho dalších přístupů, jak naložit se vztekem. Pro pocit osobní vyrovnanosti je naprosto zásadní naučit se vztek cítit a nakládat s ním efektivně. Pravdou však je, že si to člověk musí umět dovolit a získat k agresi docela jiný vztah. Strach ze vzteku je běžnou záležitostí. Lítost je pasivní opak a brzdí proces růstu. Tak to je.

Za život si stihneme vytvořit příliš mnoho obran, abychom necítili strach, abychom nebyli ničím ohrožováni. Bohužel všechny tyto obrany z nás zároveň činí bezmocné oběti. Myslím, že by se na toto téma dalo napsat mnoho a mnoho stran. Pro ilustraci však to, co bylo napsáno, stačí. Chápu, že není snadné bořit zaběhané iluze a mýty, bořit "jistoty". Ale projít si smutkem a marností deziluze prostě člověk musí, protože to je zkrátka ukazatelem jeho zrání. A přesto, že se nám něco povede, hledáme zase dál.

Hledáme, protože chceme porozumět svým životům, vlastním pocitům a motivacím, které máme. Hledáme, protože nám často chybí životní energie a chuť pokračovat dál způsobem života, který nic nového nepřináší. Hledáme, protože cosi postrádáme. Mnohdy nevíme ani co to je, ale víme, že nám něco chybí. Hledáme, protože se cítíme prázdní. Hledáme, protože si nevíme rady s tím, co se nám děje a proč je tomu tak. Hledáme, protože to chceme změnit. Touha po změně a po poznání je v každém z nás a mnohdy zůstává uvězněna pod vrstvou strachu a pocitů viny z vlastní malosti. Hledáme motivaci pro další kroky a odvahu pustit se do úkolů, kterým jsme se dlouho vyhýbali. Zkrátka hledáme nejen příčiny pochybení a zdroje našich utrpení, ale hlavně sami sebe. Hledáme lásku a štěstí, aby naše putování životem mělo smysl a nebylo marné. Proto se musíme vrátit zpět ke svým kořenům a pohlédnout pravdě do očí. Poznat sebe v zrcadle těch nejbližších.

MUDr. Pavel Špatenka
www.monnada.cz
www.jogasebepoznani.cz

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2015.