Vladimír Liška
historik a záhadolog

To, že se v jihlavských katakombách zřejmě občas objevuje neznámý přízrak, je od 24. června roku 1997 známo. Tehdy ho totiž zachytila filmová kamera reportéra TV Nova Stanislava Motla, který v katakombách náhle spatřil pohybující se temný stín vysoké postavy s podivně hranatou hlavou.

Ve své pozdější knize "Strážce brány" se Stanislav Motl k tomuto svému neuvěřitelnému zážitku vrátil a mimo jiné uvedl: "A najednou... nějaká neznámá síla mne přimrazí k zemi. Nejsem schopný udělat jediný krok... Stojíme proti sobě. Stín - a já. Podvědomě cítím, že mě začíná ovládat vztek. Protože nemohu vůbec nic dělat, nemohu jít blíž, nemohu se totiž ani hnout. Já se nehýbám, ale stín ano..."

Nehmotný přízrak?

Někdy jsou lidé svědky opravdu velmi podivných, jen těžko uvěřitelných věcí. Odborníci je zpravidla nazývají paranormálními jevy a za tímto označením se skrývají neobvyklé, většinou i náhodné a nečekané nonkonformní prožitky či události. Jeden z takových zvláštních fenoménů se v jihlavských katakombách v létě roku 1997 nepochybně odehrál a nad celou touto událostí dodnes visí základní nezodpovězená otázka: Co se to tam tenkrát stalo?

Podivný stín, připomínající tvarem lidskou postavu, který se tehdy podařilo nafilmovat, byl podle všeho nehmotné povahy. Ale zvláštní určitě bylo, že se pohyboval. Lapidárně řečeno, vykazoval charakteristiku nehmotného přízraku.

Ale to vůbec nic neřeší. Musíme totiž v prvé řadě určit, co to vlastně "přízrak" je a jak může vznikat. To je také základní výchozí premisa k tomu, pokusit se alespoň teoreticky určit, k čemu v jihlavském podzemí toho časného jitra došlo, nebo spíše mohlo dojít.

Potíž je v tom, že při zkoumání tohoto druhu paranormálních jevů exaktní vědecké přístupy zpravidla selhávají, stejně jako použití měřicí techniky. V takto specifických případech lze takovou metodologii považovat jen za podpůrný prostředek, jenž k objasnění původu a příčiny daného paranormálního jevu v lepším případě poskytuje pouze dílčí vodítko, a často dokonce zcela selhává. Exaktní věda není všemocná.

Heimova transdimenzní teorie - klíč k řešení?

Podle německého fyzika Burkharda Heima prý existuje to co naše vědomí vnímá jako realitu ve formě neustále se doplňujícího procesu, zpravidla probíhajícího v našem čtyřrozměrném životním prostoru. Ten je však ve skutečnosti dále členěn tím, co Heim nazývá transdimenzemi. Tyto transdimenze pak charakterizuje jako nadprostor, jenž není ničím jiným, než vícerozměrnou realitou, která doplňuje či spíše rozšiřuje námi běžně vnímanou realitu ve čtyřrozměrném časoprostoru.

Heim tak vytvořil matematický model vícerozměrných realit, do nichž je naše vědomí schopné pronikat při nestandardní činnosti mozku, nazývané stavem rozšířeného vědomí, do něhož se lidský jedinec dostává například při transcendentálních meditacích. Tehdy je lidské vnímání nastaveno k registraci tzv. transcendentní (nadsmyslové) reality pomocí zvláštní schopnosti, kterou náš mozek aktivuje, a kterou nazýváme mimosmyslovým vnímáním (ESP).

Mezi vědci má tato koncepce své zastánce i odpůrce, ale jedno je na ní pozoruhodné. Sice nepopírá základní fyzikální realitu, v níž se člověk pohybuje, ale zároveň ji rozšiřuje tím, že z hlediska lidského vědomí a jeho nadsmyslových schopností jí přisuzuje vícerozměrné dimenze.

Na to poukazoval i světoznámý německý fyzik Albert Einstein (1879 - 1955, od roku 1933 žijící v USA), když svého času prohlásil, že "je vcelku možné, že se za naším smyslovým vnímáním skrývají celé světy, o nichž nemáme ani potuchy".

Einstein těmito slovy poukazoval na skutečnost, že fyzikální děje probíhající v našem světě i ve vesmíru ve vztahu ke schopnostem člověka je postihovat jsou díky naší smyslové a technologické vybavenosti z hlediska jejich poznatelnosti limitovány určitou hranicí, za kterou soudobá věda zatím není schopna jít.

Na druhé straně právě Einstein nikdy neskrýval své přesvědčení o tom, že v budoucnu lidstvo dospěje k převratným objevům i vynálezům, a to co dnes nazýváme "paranormálnem" je ve skutečnosti pouze dosud nepoznanou realitou, přesahující soudobé možnosti exaktního vědeckého poznání.

Dnes se řada odborníků - především z řad matematiků a teoretických fyziků - přiklání k tomu, že paranormální jevy nejsou žádnou hypotetickou chimérou, ale jedná se o skutečné, reálně existující fenomény. Podle některých názorů by se mohlo jednat o průniky různých realit z jinodimenzionální roviny do našeho čtyřrozměrného světa, jehož jsme součástí. Existence přízraků proto může být jedním z projevů takových průniků.

Ale zda i přízrak z jihlavského podzemí mohl být přesně tímto paranormálním fenoménem, dosud není jisté. Jeho existenci sice potvrdily záběry filmové kamery, ale oč se vlastně jednalo, to nebylo v místě, kde se přízrak objevil, ani následnými výzkumy pomocí speciální měřicí techniky objasněno. O žádnou výjimku se však v tomto případě nejednalo, exaktní přístupy v podobných případech často selhávají. Škoda jen, že tehdy Stanislava Motla do podzemí nedoprovázel například pes nebo kočka, je totiž známo, že tato zvířata na paranormální jevy reagují mnohem citlivěji než člověk, někdy dokonce s jistým časovým předstihem.

Paranormální halucinace nebo transkontakty?

Už dlouho se také ví, že delší pobyt v neznámém podzemním prostředí může nejen ovlivňovat psychiku, ale i mozkovou činnost - například intenzivnějším působením geomagnetismu nebo elektromagnetismu. Tyto fyzikální síly vznikající působením tektonického pnutí, ale i pohyby mas podzemních vod, jsou známé jako "telurické proudy". V určitých místech může být jejich vyzařování nejen silné, ale i nečekané a zároveň jen dočasné. Někdy to trvá opravdu jen  krátce, jindy déle a telurické proudy poté odezní, což znamená, že jsou kolísavé.

Bohužel, neví se přesně, jak toto náhlé vyzáření telurických proudů působí na lidskou psychiku a činnost mozku, ale soudí se, že v takovém okamžiku mozek pracuje nestandardně. Smyslová činnost se může zbystřit, nebo naopak utlumit, ale je zároveň pravděpodobné, že mozek v tu chvíli přechází do jiného režimu své činnosti a aktivuje schopnosti mimosmyslového vnímání.

Nestandardní pocity a prožitky potvrzují i speleologové a horníci a může dokonce docházet i ke zvláštním sluchovým a vizuálním vjemům, někdy označovaným jako "paranormální halucinace". V daném případě však může být pojem "halucinace" zavádějící, stejně tak můžeme některé tyto parapsychické vjemy označit za jakousi formu kontaktu s cizí, neznámou realitou, která je jakousi projekcí do našeho světa z jinodimenzionální roviny svojí existence. Parapsychologové to označují pojmem "transkontakty" a přízraky tohoto druhu jsou nazývány "spektrálními bytostmi".

Je prokázáno, že osoby, které se s přízraky setkaly, často vedle takového "kontaktu" popisují i některé doprovodné efekty, jakými jsou vnímání náhlého chladu, rušivých zvuků či zvláštních obrazů, které se člověku začnou "promítat" přímo v mysli, ale nejde o žádnou snovou vizi. Přízraky někdy mizejí postupně, jindy náhle, ztrácejí se ve stěnách, stropech či podlahách. Jejich vznik a zánik nepodléhá žádným fyzikálním zákonitostem. Tyto jevy - respektive jejich projekce - se totiž odehrávají na jiné úrovni reality a zřejmě se na ně nevztahují naše přírodní zákony.

Z toho plyne závěr, že paranormální jevy nemůžeme hodnotit ani zkoumat podle zásad a pravidel nám známých fyzikálních zákonů a zákonitostí.

Podivná podobnost s UFO únosy

Například německý profesor fyziky Ernst Senkowski je názoru, že k těmto paranormálním fenoménům je třeba přistupovat z pohledů hyperprostorové a kvantové fyziky, kdy se pohybujeme až na úrovni subatomárního světa, v němž dochází k neuvěřitelným fyzikálním jevům i paradoxům.

Je však zcela jisté, že klíčem zůstává lidský mozek a naše vědomí. Ten je totiž do procesu "transkontaktů" nepochybně zapojen, i když se dosud neví jak. Jednou z možných variant je hypotéza, že naše běžně fungující vědomí vůči těmto "transkontaktům" vytváří přirozenou bariéru a infiltrace čehokoli z jinodimenzionální reality je nemožná.

To však nemusí platit ve vztahu k lidskému podvědomí, kde jsou ochranné bariéry minimální nebo žádné. Jakmile se lidský mozek přepne - byť jen na pár sekund či minut - do stavu změněného vědomí, vytváří se situace, kdy je lidské vnímání nastaveno na registraci jinodimenzionální reality. Pak k infiltraci "transkontaktu" může dojít.

Je li tato hypotetická konstrukce správná, pak by se s její pomocí daly vysvětlit i zcela jiné události či prožitky, než je kontakt s přízraky. Podle této hypotézy by například pozorování UFO, existence fenoménu tzv. únosů lidí do UFO či pozorování neznámých bytostí označovaných za mimozemšťany mohly být "transkontakty" s něčím, co k nám proniká z hyperprostoru, tedy z jinodimenzionálního světa.

Například prožitky unesených jedinců do UFO by pak mohly být pouze jejich osobními vjemy v jiné úrovni reality, v jiném, nám dosud neznámém rozměru. Pak by se jednalo o psychické procesy vzniklé ve stavech změněného vědomí, které se na jiné úrovni reality setkávají s jevovými formami pocházejícími z jiné časoprostorové dimenze. Přitom by tyto prožitky vnímala daná osoba jako zcela reálné, i když by k nim docházelo na úrovni změněného lidského vědomí v dočasně působícím hyperprostorovém kontinuu.

Pozorování UFO by pak bylo možné vysvětlit jako dočasně viditelnou projekci neznámých technických prostředků pronikajících k nám za určitých specifických podmínek z hyperprostoru.

V každém případě zde máme co dělat s neznámou fyzikální realitou, kterou možná někdy v budoucnu vyřeší kvantová a teoretická fyzika. Spadá však jihlavský podzemní přízrak do kategorie takových paranormálních jevů?

Tuto možnost nelze vyloučit a existuje pro to několik důvodů. Jak přímý svědek pozorování tohoto fenoménu Stanislav Motl potvrzoval, v daném okamžiku nebyl schopen vůbec žádné akce. Připadal si nejen zcela ohromený, ale zároveň i ochromený.

Výzva budoucnosti?

Náhlé znehybnění a neschopnost člověka se pohnout jsou pro případy "transkontaktu" s přízraky poměrně časté doprovodné jevy. I lidé, kteří o sobě prohlašovali, že byli do UFO uneseni "mimozemšťany", podobný prožitek potvrzovali - byli jako paralyzovaní.

"A najednou - nějaká neznámá síla mě přimrazí k zemi. Nejsem schopný udělat jediný krok... Bůh suď, jak dlouho tohle všechno trvalo. Ale jistě jen několik okamžiků... Stín mezitím zmizel..." napsal Stanislav Motl o svém setkání s jihlavským podzemním přízrakem.

,,Ale je to vůbec člověk? Vysoká postava, jakoby v dlouhém plášti. Má podivně hranatou hlavu... A najednou jsem jako zkoprnělý a cítím, jak mi po zádech stékají krůpěje potu..."

Bylo úžasné, že v té chvíli, kdy se podivný stín neznámé postavy objevil, dokázal Stanislav Motl své ochromení přemoci a v posledním okamžiku nasměroval kameru na přízrak, jenž ho tak vyděsil. Naštěstí se mu podařilo zjevení nafilmovat a získat důkaz, že se nejednalo  o halucinaci. Jeho setkání se spektrální bytostí bylo skutečné, o tom se dá sotva pochybovat!

Při pozdější rekonstrukci celé události v září roku 1997 ve stejné chvíli - kolem půl páté ráno - zachytila nainstalovaná termokamera v místě, kde se 24. června přízrak objevil, zcela zřetelnou anomálii náhlého teplotního výkyvu. Jasné potvrzení toho, že v příslušném čase se v inkriminovaném místě jihlavských katakomb zřejmě opravdu něco děje. Přízrak se však podruhé již neukázal a teplotní výkyv asi po pěti minutách odezněl.

Také geofyzikální měření v daném místě ukázala výraznou anomálii, možná se mohlo jednat o nějakou dutinu nebo zával za stěnou podzemní chodby. Ale i to je jen pouhá domněnka. Více toho exaktně provedený průzkum jihlavského podzemí neodhalil.

Přízrak z jihlavského podzemí možná zůstává tou největší záhadou, jaká kdy byla v souvislosti s výskytem a pozorováním paranormálních jevů na našem území zaznamenána. Pro výskyt tohoto neobvyklého jevu, který reportér TV Nova Stanislav Motl na vlastní kůži zažil, dosud neexistuje vědecky přijatelné vysvětlení. Ale věda v tomto případě neselhala, pouze doložila, že i její možnosti jsou omezené.

Je to nepochybně výzva k tomu, aby se v podzemní chodbě, kde byl přízrak spatřen a nafilmován, výzkum opakoval, neboť jeho technické a technologické možnosti nebyly zdaleka vyčerpány. Například by bylo zajímavé nainstalovat tam kamery pro noční vidění, případně další detekční techniku k dlouhodobějšímu pozorování. Dá se totiž předpokládat, že se tam skutečně něco neobvyklého děje. Záhada jihlavského podzemí tak stále čeká na své konečné rozluštění...

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2015.