Mgr. Marie Vilánková
www.joalis.cz

Když lékař Edward Jenner roku 1796 naočkoval 8letého syna svého zahradníka virem kravských neštovic, netušil, že svým počinem odstartuje něco, co medicína později nazve zázrakem. Očkování má uchránit svět od mnoha zákeřných chorob. Jenže všechno má svá pro a proti. Očkovací vakcína může lidský život zachránit, ale stejně tak jej může poškodit...

Očkování vychází z jednoduché myšlenky a využívá paměti imunity. Při opakovaném setkání s mikroorganismem dochází k rychlejší imunitní reakci a tělo dokáže infekci zlikvidovat v počátku nákazy, tudíž se nerozvine onemocnění. Očkování je uměle vytvořené setkání imunity s oslabeným mikrobem nebo toxinem. Myšlenka očkování je velmi stará. Už ve starověké Indii používali bráhmani stěry ze strupů pravých neštovic, míchali je s bylinami, nechali několik měsíců uležet a pak je aplikovali kůží. Při tomto očkování musela být dodržována striktní bezmléčná dieta a rovněž byla zakázána konzumace rybího masa. Za zakladatele moderního očkování je považován anglický lékař Edward Jenner. Vypozoroval, že dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice, se nenakazí pravými neštovicemi. Toto primitivní očkování se osvědčilo a postupně došlo k vývoji mnoha typů vakcín. Ve velkém se začalo očkovat proti nebezpečným nákazám.

Postupně se začaly vyvíjet vakcíny i na běžná onemocnění, která nejsou pro zdravý organismus nebezpečná. Přínos očkování proti těmto běžným chorobám je velice diskutabilní. Při každém umělém zásahu do organismu je třeba zvážit jeho přínosy a rizika.

Dobře utajený chemický koktejl

Základem každé vakcíny jsou složky, které aktivně působí na imunitní systém. V první řadě jsou to antigeny, tedy oslabené nebo částečně pozměněné patogenní mikroorganismy nebo jejich toxiny.

* Používají se v první řadě živé oslabené (atenuované) kmeny, které se množí na zvířecích tkáních nebo vypěstovaných lidských buňkách (embrya, nádorové řady). Tyto vakcíny jsou nejvíce podobné přirozené nákaze, vzniká dlouhodobá imunita. Je zde ale riziko vzniku infekčních ložisek - stejně jako u přirozené nákazy. Tyto vakcíny by se měly dětem podávat co nejpozději, minimálně od dvou let výše, protože až v tomto věku dozrává hematoencefalická bariéra a snižuje se riziko napadení mozku. Příkladem jsou spalničky, zarděnky, příušnice, tuberkulóza, dětská obrna.

* Dále se používají také zabité bakterie nebo inaktivované viry. V tomto případě je nutné podat velké množství antigenu, proto často dochází k vedlejším účinkům. Imunitní odpověď je nižší, proto je třeba očkování přibližně třikrát až čtyřikrát opakovat. Příkladem inaktivovaných celobuněčných vakcín jsou hepatitida A, FSME, dříve očkování proti černému kašli.

* U toxinů se používá pozměněný toxin, takzvaný toxoid. Ten se naváže na chemickou látku (typicky hliníkové sloučeniny), která zabrání jeho toxickému působení. Díky toxoidu vzniknou B lymfocyty produkující protilátky proti případnému skutečnému toxinu, například toxinu produkovanému při záškrtu nebo tetanu.

* Antigeny mohou být i subjednotkové. V takovém případě se používají pouze části patogenů vzniklé rozštěpením. Opět je nutné je navázat na nějaký nosič, chemické látky nebo cizorodé bílkoviny, aby vůbec mohla nastat imunitní reakce. Dochází k aktivaci protilátkové imunity, používá se například při očkování proti chřipce, meningokokovi.

* Antigen se také může vyrábět genetickými manipulacemi mikroorganismů. Na základě těchto manipulací dojde k produkci potřebného antigenu. Takovým vakcínám se říká rekombinantní (například hepatitida B nebo papillomaviry). Je důležité si uvědomit, že všechny typy antigenů mohou vytvářet mikrobiální ložiska, protože na organismus patologicky působí i malé části mikroorganismů.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2025.