Mesmer (1734-1815) vystudoval medicínu ve Vídni. Sotvaže jeho lékařský diplom po několika letech oschl, přivábil do své ordinace v centru habsburské říše nesčetné pacienty. Mesmer totiž léčil pomocí magnetů, skrze něž dopravoval do těla nemocných léčebnou energii a odváděl z nich naopak jistou antienergii, jež způsobovala vznik nemocí. Nemocní měli dojem, že terapie magnetismem je velice účinná, a veřejně projevovanou spokojeností dělali Mesmerovi nejlepší reklamu. Mladý lékař byl časem doslova obléhán nejenom nemocnými, ale i zcela zdravými spoluobčany, kteří chtěli okusit blaženého vlivu magnetů často z pouhé zvědavosti.

Léta běžela a Mesmer získával stále nové a hlubší informace o parapsychologických fenoménech, jichž bylo možno v lékařské praxi využít. Zabýval se hypnózou a hraničními stavy vědomí, často hovořil i o autoterapii...

Sdružení vídeňských lékařů spustilo nesmírný pokřik a označilo Mesmera za energetického šarlatána, který se zaplétá do nebezpečných experimentů s magií. Mesmer se dostal záhy na černou listinu lékařů a hrozilo mu, že přijde o povolení k provozování lékařské praxe.

S vědomím, že doma se rozhodně nestane prorokem tzv. fluida živočišného magnetismu, uprchl do Paříže, kde si v roce 1778 založil vlastní kliniku...

Mesmer se zde stal členem Řádu zlatého kříže, členem Řádu růžového kříže a založil i vlastní Řád univerzální harmonie, jehož filosofie vycházela z předpokladu, že veškeré planety ovlivňují svou energií život člověka, a to prostřednictvím živočišného magnetismu.

V Paříži však Mesmer upustil od používání magnetů, když se přesvědčil, že sám může posloužit jako filtr či akumulátor léčebné magnetické energie, která přichází z hvězd. Pak už nepřikládal na nemocná místa magnety, ale toliko svoje ruce, a přesto dosahoval výborných terapeutických výsledků. Podle mínění nespočetných svědků, z jejichž zkušeností se později rekonstruovala podstata Mesmerovy terapeutické metodologie, využíval lékař skvěle rovněž umění hypnózy. Díky aplikaci hypnotických a posthypnotických sugescí zbavoval svoje pacienty například horečky, bolestí, kožních chorob, popálenin, úzkostných stavů a depresí, ochrnutí - a dokonce i závažných onemocnění vnitřních orgánů.

Mesmer si díky systematickému využívání své magnetizační metody vytvářel z řady svých pacientů s vysokou sugestivitou skvělá média, jimž pak vstupoval do podvědomí, tedy do míst, kde zřejmě existuje spojení mezi tímto a oním světem. Tak se stal rovněž velkým propagátorem a aktérem spiritismu a inspirátorem mocné vlny zájmu o nadhraniční jevy, jež se později konstituovala do masových organizací Křesťanské vědy a Nové myšlenky. To byly organizace, jejichž učení zaplavilo mysl milionů obyvatel Spojených států. Mesmerův vědecký a samozřejmě také parapsychologický myšlenkový odkaz se později přetavil i v zásadní magickou inspiraci předního francouzského mága Eliphase Leviho...

Dne 13. května 1780 vstoupila do Mesmerovy pařížské pracovny mladá žena Edith Kapistranová, jíž se zaběhl milovaný pes, a prosila překvapeného dr. Mesmera, aby ho díky svým magnetickým schopnostem našel. Mesmer nezaváhal ani vteřinu. Ženu uvedl do magnetického transu, takže spala s otevřenýma očima a zírala doslova do prázdna.

"Váš pes přijde domů sám, už v této chvíli našel cestu zpět..." řekl s nezvratnou jistotou a osvobodil ženu z transu.

Tato jeho slova se potvrdila, když Edith přišla domů. Vyzáblý pes zde na ni vskutku čekal před domovními dveřmi a radostným hafáním vítal paničku po pětidenní nepřítomnosti. Když Mesmer vysvětloval přátelům, jakým způsobem získal jistotu o místě pobytu psa, řekl: "Sdělila mi to mimovolně právě slečna Kapistranová, protože její mysl byla naladěna nepochybně na onu energii, která je rozprostřena v celém veškerenstvu. Zeptal jsem se jí řečí beze slov, kdeže je její pes, a ona mi to v transu, přirozeně rovněž beze slov, sdělila..."

To byla ovšem jen zcela nepodstatná část příběhu. Slečna Edith Kapistranová byla totiž skvělým médiem, jež později zprostředkovávalo Mesmerovi dosud netušené spojení se skrytým světem lidského podvědomí a intuice.

"Vy jste sirotek?" zeptal se Mesmer zmagnetizované Edith už nazítří po příhodě se psem. ,.Ano, vychovali mě v městském útulku, protože mě jakási neznámá žena odložila na prahu kláštera, když mi bylo sotva několik měsíců..."

"Ano," odvětil Mesmer, který se v této chvíli cítil, jako by byl informován, magnetizován nebo hypnotizován někým třetím a nepřítomným, ale přesto paradoxně všudypřítomným a vševědoucím. Předtím se už ocitl v podobné psychické situaci několikrát a byl si vždy zcela jist, že to jsou právě ony chvíle, kdy člověk vstupuje do kontaktu s veškerenstvem, a je pak napojen na všechny informace, jež obsahuje paměť Všehomíra.

"Ta žena byla velice nemocná, a proto vás odložila, neměla totiž šanci se o vás postarat, a tak vám dala na krk křížek a položila vás na schůdky vedoucí do modlitebny," řekl jasnozřivě a cítil přitom, že může vnímat ještě podstatnější a detailnější informace o událostech, které se  v pařížské noční temnotě odehrávaly před více než dvaceti lety.

"Během následujících tří dnů pak tato žena, vaše matka, zemřela v zájezdním hostinci a byla pochována ve společném hrobě jako osoba neznámého původu a bez dokladů... Zápis o tom existuje na magistrátě..." dodal Mesmer a uslyšel, jak dívka plačtivě vzlykla.

"Jenže tu zůstal váš otec," pokračoval ve svém jasnozření. "Jmenuje se Jean François Champollion a je dnes vlastníkem flotily obchodních lodí. Když se však ještě jako mladý námořní důstojník vrátil z cest, svoji milou, o níž věděl, že s ním čeká dítě, už nenašel..."

Jean François Champollion byl vskutku záhy nalezen a představen Edith. Když mu dívka ukázala pozlacený křížek, o jehož původu celý svůj život vůbec nic nevěděla, obchodník Champollion propukl v nadšení. Byl to totiž křížek, při němž kdysi přísahal, že si svoji milou Charlottu Durasovou vezme za manželku, jakmile se vrátí ze zámořské cesty, na niž se smluvně upsal. Champollion a Edith si padli do náruče, její podoba se zesnulou matkou byla naprosto nezpochybnitelná. Rejdař Champollion tak díky Mesmerovi získal svoji dceru a dozvěděl se navíc o osudu své lásky. Když bohatý podnikatel v roce 1800 zemřel, ve své závěti odkázal z vděčnosti Mesmerovi dům na břehu Seiny a deset tisíc zlaťáků...

Alan Carter
Z knihy Nejskvělejší čaroďějové, edice Největší záhady světa, Nakladatelství Dialog

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2015.