Patříte k těm, kteří si myslí, že kdo nežárlí, nemiluje? Nebo k těm, kteří říkají, že žárlivost k lásce nepatří, protože láska je přející a všeobjímající? O jaké lásce je vlastně partnerský vztah? Anebo je láska jen jedna a jsou pouze různé typy citových vztahů?
V nalezení odpovědi by nám mohla pomoci ještě jedna důležitá otázka: Je stejná láska, kterou si přejeme, s tou, kterou jsme schopni partnerovi dát?
Podle mých zkušeností si všichni přejeme být milováni tací, jací jsme, nepřejeme si být omezováni v tom, co cítíme, co si přejeme konat. Přejeme si, abychom byli pochopeni v tom, co činíme, protože to konáme, jak nejlépe dovedeme, a mrzí nás, když se tím partner cítí ohrožen. Když člověk žárlí, přeje si, aby partner tu byl jen a výhradně pro něho, nejraději by měl pod kontrolou nejen jeho chování, ale i jeho myšlení a cítění. Má strach, že přijde o jeho exkluzivní náklonnost, a v okolním světě vidí samé hrozby.
Autor: Dalibor Konopáč
Stojí tedy za žárlivostí často strach?
Je to velmi časté. Ale někdy je žárlivecký postoj podpořen přesvědčením, že druhého máme právo vlastnit. Další příčinou je neschopnost rozlišit patologický symbiotický vztah od zralého partnerství. Strach brání lásce. Žárlivost je tedy barometrem, jak velké rezervy máme v lásce a důvěře k sobě, k druhému a dalším lidem v našem životě.
Symbiotický vztah zažívá dítě v lůně matky, touha po jeho obnovení může tedy souviset se žárlivostí? Nebo jak můžeme popsat zdroje strachu související s žárlivostí?
V lůně matky prožívá dítě symbiotický vztah na úrovni fyzické i emoční. Přirozený vývoj těla dává impulz k fyzické samostatnosti, emoční a sociální osamostatnění člověka teprve čeká. Strach, že budeme opuštěni, patří do dětského věku, kdy dítě ví, že bez exkluzivní péče nepřežije. Dítě touží vplout do lidské společnosti naplněno bezpodmínečnou láskou, přijetím od mámy a táty, aby tím bylo potvrzeno v láskyplném vztahu k sobě. Představy a potřeby dítěte se obvykle nepotkávají s realitou, a tak vzniká prostor pro vlastní aktivitu v psychickém vývoji. Vejít do plné dospělosti je náročný proces a ne mnoho lidí ho uskuteční. Dospělost znamená vzít plně zodpovědnost za naplnění svých potřeb na sebe, a to včetně potřeb citových. Dospělý člověk se cítí celistvý ze své podstaty. Pokud tento proces neproběhne zcela, zůstává v člověku domněnka, že za jeho pocit spokojenosti je zodpovědný někdo jiný. Žárlivec jednoznačně považuje partnera za příčinu svého utrpení.
Jestli tomu tedy dobře rozumím, žárlivost je projevem nedospělé psychiky. V čem všem je obvykle psychika žárlivce shodná s psychikou dítěte?
Ano. Partner žárlivec je na partnerovi psychicky závislý jako dítě na rodiči v raném dětství cca do tří let. Psychika žárlivce vykazuje rysy shodné s dětskou psychikou:
- dítě si emočním projevem (pláčem, vztekem, zlobením) vynucuje pozornost a uspokojení svých potřeb
- dítě zaměňuje fantazii a skutečnost
- dítě chce více lásky, nežli je schopno poskytnout
- dítě neumí žít s nejistotou
- vytvoří si imaginární svět, magické myšlení
- dítě nemá dotvořený vztah k sobě
Setkala jsem se s lidmi, kteří popisovali, že v předešlých vztazích nežárlili, a že začali žárlit až na konkrétního partnera v novém vztahu. Čím to je?
To se může stát, také se s takovými lidmi setkávám. Dobrá zpráva je, že psychika takového člověka má dobrý a zdravý potenciál, a cesta k uzdravení bude tedy pravděpodobně kratší. V takových příbězích se setkávám obvykle s jednou z následujících variant:
- člověk prožil v předešlém partnerství nevěru, zatajování a lži s ní spojené; byl podveden a opuštěn člověkem, kterému věřil
- partner má významně více mimopartnerských zájmů a vztahů než ten, kterého začala obtěžovat vlastní žárlivost
Obě varianty mohou nastat i po letech vztahu díky vývoji vztahu a jedinců v něm.
Položím zvláštní otázku. Je žárlivost dědičná?
Možná tu otázku pokládáš na základě vypozorované zkušenosti, že žárlil děd, otec i syn. Na základě takových pozorování můžeme usuzovat, že jistý vliv dědičnosti tu bude. Ona psychika člověka je skutečně složitá, raději užívám pojem psychoenergetický systém. Ten se tvořil a tvoří mnoha vlivy. Duše v průběhu svého vývoje k plnému vědomí sama sebe prodělá různé zkušenosti, mj. se ani nerodí náhodně do některého vybraného rodinného systému.
To pak uzdravení je asi o to složitější - a je vůbec možné?
Máš pravdu. Bez práce to nepůjde, ale můžeme li vytvořit negativní záznam, můžeme vytvořit i pozitivní. Zajímavým příkladem na přenos informace z generace na generaci byl pokus na krysách. Krysám pustili vůni šeříku a následně jim dali elektrický šok. V krysách se spustila úzkostná reakce. Toto bylo mnohokrát opakováno. Potomci těchto krys nikdy nezažili elektrické šoky, přesto se u nich objevila úzkostná reakce při spuštění vůně šeříku. Z toho je tedy zřejmé, že své vzorce můžeme měnit, ale bez vědomé práce to bude trvat staletí.
Co si mám představit pod pojmem vědomá práce v souvislosti s léčbou žárlivosti?
Je mnoho cest, obvykle je dobré je kombinovat. Když navážu na předešlý popis tvoření negativního vzorce, pak žádoucí vzorec je možné začít budovat tak, že si uvědomíme, že vůně šeříku neznamená ránu, že vůně šeříku je bezpečná ? a aktivně při tom harmonii prožijeme. V rámci léčby ze žárlivosti je třeba uvědomit si a prožít např. to, že zdržení partnera není ohrožení, je třeba si všímat běžných funkčních životních situací a své myšlenky hlídat a přebudovávat. K vědomému prožívání harmonie je užitečné umět meditaci do energetických center, do čaker.
Kdy je největší pravděpodobnost, že se člověk z žárlivosti vyléčí, zbaví se jí?
Ano, je to podobné jako s léčbou závislosti. Je užitečné, když klient:
- sám se chce zbavit žárlivosti
- je připraven snášet útrapy léčebného procesu
- věří tomu, že vyléčení je možné
- je vytrvalý
Jak postupovat, když se člověk chce uzdravit ze žárlivosti?
Dobré je, že problém byl pojmenován. Pak je třeba vědět, že opustit své lpění na partnerovi bolí. Pokud se této bolesti člověk bude vyhýbat, nezvládne žárlivost. Tu bolest lze uzdravit sebeláskou. K tomu však je obvykle potřeba pracovat s příběhem člověka od dětství.
A je skutečně možné žárlivost vyléčit? A jaké jsou předpoklady?
Základním předpokladem je, že člověk je ochoten se svou žárlivostí zabývat, léčit ji, zbavit se jí. Pak je třeba, aby byl připraven na to, že potřebuje:
- vytrvalost
- ochotu zabývat se sebou jak v přítomnosti, tak v minulosti
- sebekázeň
- ochotu měnit svá nefunkční myšlenková přesvědčení, tzn. přijmout zdravější myšlenkové postoje
- pracovat na úrovni emoční
- naučit se vnímat své emoce, pozorovat je, popisovat a následně je proměňovat
- nebát se své bolesti a důvěřovat ve svou sebeléčivou schopnost
Může člověku pomoci partner?
Partner není terapeut. Několik rad pro partnery žárlivců:
- Prevencí žárlivosti je odloučení, neboť jak je známo, odloučenost partnerů oslabuje vzájemné žárlivecké napětí.
- Obvykle oběť na počátku žárlení žárlivce konejší a ujišťuje, je to však jen krok k rozvinutí žárlivosti.
- S žárlivcem nediskutujte. Řekněte jednu dvě věty a ukončete debatu.
- Pokud následuje pronásledování, nezbývá nic jiného než říci: "Přestaň, nebo odejdu."
- Trénujte kondiční odloučení - na večer, na víkend.
- Podporujte partnera v jeho koníčku, zálibě...
- Respektujte intimitu svého partnera a zároveň hajte tu svoji - nepřistupte na žárlivcovu snahu zrušit meze intimity.
- Je li situace již zacyklená, nezbývá nic jiného než říci: "Začni se léčit a uzdrav se, nebo se budeme muset rozejít."
- V žádném případě si nedělejte ze života peklo.
Může člověku při léčbě žárlivosti pomoci psychoterapeut? A jak?
Považuji za užitečné bádání v krajině "Moje psyché" se zkušeným průvodcem. Psychoterapeut může ukázat směr a způsob, jak nepřehlédnout a zvládnout bažiny. Samozřejmě na klientovi je aktivní spolupráce.
Mgr. Radana Rovena Štěpánková
Psycholog - psychoterapeut
www.rovena.info
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2014.